Říjen 2018

Moehau

30. října 2018 v 17:54 | Filip Holý |  Legendární opolidé

Moehau


Tajemný hominid maorského folkloru


Místo výskytu:Nový Zéland
Výška:2 m - 3 m
Zbarvení srsti:černá, šedá, tmavá









Moehau, přezdívaný také jako Maeroero, je údajně velký a chlupatý hominid-kryptid, který má vyskytovat v pásmu Coromandel-Moehau na Severním ostrově na Novém Zélandu. Moehau má údajně dlouhé a ostré prsty. Jedno z vysvětleních je, že se jednalo o uprchlou gorilu, která zapříčinila hodně přehnaných zpráv, avšak Maorové tvrdí, že Moehau je potomkem Maero. Maero je divoký a násilnický muž z Maorského folkloru a je téměr stejný jako Moehau - má rovněž dlouhé a kostnaté prsty a douhlé, špinavé vlasy. Jejich kořist prý nejdříve usmrtí svými dlouhými, ostrými nehty a pak ji požírají. Maero je údajně na stromech žijící bytost, která se schovává v lesích od té doby, co Maorové připluli z Hawaiki (původní domov Polynésanů v polynéské mytologii) a zničili tapu (posvátnost) jejich domovů. Podle příběhu z oblasti Whanganui, Tukoio, smrtelník, jednou v lese narazil na Maero, napadl ho a usekl mu ruce, nohy a hlavu. Když si nesl jeho hlavu zpátky domů jako trofej, zjistil, že je pořád živá a volá o pomoc. Tukoio nechtěl bojovat s celým klanem Maero, a tak hlavu upustil a vrátil se později s posilami ze svého kmene. Maero se ale zázračně znovu "sestavil" a utekl zpět do lesa. V roce 1970 řekl krajský radní J. Reddy Robynu Gossetovi, že chlupatý Moehau byl ze začátku jen vtip, který zašel až příliš daleko. Rovněž v roce 1970, řekl Bob Grey výzkumníkovi Robynu Gossetovi, že termín Moehau Monster pochází ze jména, které bylo dáno americké parní lokomotivě, která byla použita pro těžbu dřeva. V knize Novozélandské záhady Nicoly McCloy, autor diskredituje obě teorie s tím, že cituje několik zpráv a svědectví o pozorování Moehau z počátku 19. století. Bylo nalezeno rovněž několik sérií záhadných stop, které jsou přisuzovány právě Moehauovi. Například v roce 1903 byly na divoké stezce Karangahake Gorge na Coromandelském poloostrově nalezeny stopy, které ač vypadaly jako lidské, byly mnohem větší. V roce 1971 nalezl hlídač parku na kopci obdobné stopy, které někdo udělal do sněhu a pak pokračoval do hustých křovisek. V roce 1983 nalezl takovéto velké lidské stopy lovec vysoké, a to poblíž oblasti Heaphy River. V roce 1991, v Cameron Mountains na Jižním ostrově, se několik táborníků rozhodlo urychleně opustit svůj tábor poté, co našli neobvykle velké stopy podobné lidským poblíž místa kde tábořili.



Moehau



Australský kryptozoolog a výzkumník Rex Gilroy s údajnými odlitky stop Moehaua



Titulky novinových čláknů, zmiňující se o Moehauovi




Úchvatná příroda poloostrova Coromandel



Moehau Mountain


Barmanu

27. října 2018 v 16:46 | Filip Holý |  Legendární opolidé

Barmanu


Pakistánský divoký člověk


Místo výskytu:Pákistán, Afghánistán
Výška:1,8 m - 2 m
Zbarvení srsti:hnědá, černá, tmavě hnědá










I muslimské země v jižní Asii, jako třeba Pákistán, Afghánistán nebo Írán, jsou údajně domovem tvorů, kteří připomínají přežívající zástupce primitivnějších druhů člověka. Zdejší vysoká pohoří, jako třeba Hindúkuš (urdsky ہندوکش Hindūkush ,persky سلسلہ کوہ هندوکش Selsele-ye Kūh-e Hindūkush ) v Afghánistánu nebo Karákorám (urdsky سلسلہ کوہ قراقرم ) v Pákistánu, mohou být pro tyto tvory skvělým domovem a útočištěm. Jelikož jsou bohužel tyto státy neustále sužovány různými konflikty, teroristickými útoky a nepokoji, a ani infrastruktura tu není tolik rozvinutá jako třeba v západních zemích, moc informací o těchto zdejších záhadných tvorech se do světa nedostane (tyto tvory lze nejčastěji spatřit v odlehlých, divokých místech, jako jsou hluboké lesy, vysoké hory, rozlehlé pláně a podobná místa a neprobádané končiny, avšak čím víc je kraj zaostalý, tím méně zpráv se dostane do světa). V Pákistánu je tento tvor nazýván Barmanu, Barnu nebo Baddmanus (tento výraz je v několika pákistánských jazycích, dá se doslova přeložit jako "lesní muž") a v Afghánistánu je nazýván jako Javoj-adam, Javo chalg nebo Jabalik-adam. Barmanu je údajně velmi podobný člověku - chodí vždy vzpřímeně a nikdy neběhá po čtyřech. Je velmi obratný, ale hrozně páchne. I když dosahuje zhruba lidské výšky, je mnohem silnější a podsaditější. Má široká ramena a krátký krk. Samci jsou větší a silnější než samice. Obličej, dlaně, hýždě, chodidla a kolena má holé, zbytek těla má porostlý tmavě hnědými až černými chlupy, na některých částech těla hustěji a na jiných řídčeji. Má dlouhé hrubé vlasy, které mu spadají až do poloviny zad. Má vysedlé lícní kosti, nízké čelo, vystouplé nadočnicové oblouky, zploštělý nos (jako má mongolská rasa), tmavé oči a malou bradu. Uši a zuby má lidské. Žije především v horských lesích nebo v pásmu nad nimi od 2000 - 4000 m. n. m. Barmanu je součástí severopákistánského folkloru. Nejspíše se bude jednat o přežívajícího neandrtálce, ale mohl byto být rovněž Homo erectus nebo Homo soloensis.




Hindúkuš



Karákóram



Barmanu


O Barmanua se velmi zajímal španělský zoolog a kryptozoolog žijící ve Francii, Jordi Magraner, který zorganizoval 2 expedice (první od prosince roku 1987 do října roku 1988 a druhou od ledna do října roku 1990). Jako základnu si zvolil vesnici Šintral na pákistánské straně Hindúkuše. Odtud podnikal dlouhé výpravy do hor. Magraner postupoval velmi pečlivě a svědomitě - místní pastavci mu poskytli celkem 29 prověřených svědectví. Magraner si vždy zapsal co nejvíce údajů - od charakteristiky a věku svědka, přes datum až po lokalitu, kde k pozorování došlo. Magraner vždy místa údajných setkání sám prozkoumal. Svědectví lovců a pastevců z různých, od sebe vzdálených vesnic, které jsou odříznuté horskými údolími a strmými vrcholy, se velmi shodovaly. Barmanu se navíc velmi podobal charakteristice kavkazského Kaptara, kterého 30 let zkoumala dr. Koffmannová. Jordni Magraner plánoval další expedice, na nichž chtěl Barmanua najít, nebo alespoň vyfotografovat či najít jiné důkazy, ale v roce 2002 byl v Afghánistánu zavražděn.



Jordni Magraner


Barmanu údajně není vůči člověku agresivní, ale pokud se cítí ohrožen, brání se:

"V jednom případě bojoval pastevec, který se s kozami opozdil na pastvě
a vracel se domů již za tmy, s nedospělým samcem Bramanu, na něhož
nečekaně narazil, po delší dobu holí. Jindy jiný pastevec, sedící na skalce
a hlídající stádo koz, pozoroval lesního muže přímo u paty skaliska na louce
asi tři nebo čtyři metry pod sebou. Barmanu tam seděl na zkřížených nohou
a požíral kukly mravenců. Pětapadesátiletý gužárský pastevec Lal Chán viděl
během dvou let lesního muže dokonce třikrát, z toho jednou, to bylo v roce
1987, velmi zblízka, asi na vzdálenost deseti metrů. Barmanu po něm tehdy
dokonce hodil kámen, pak se však vzdálil, aniž v útoku pokračoval. Jindy
jen obcházel velkým obloukem stádo koz, jako by čekal, až se některá vzdálí
od stáda, aby se jí mohl zmocnit. Při všech třech setkáních držel v ruce silnou
hůl, které užíval nejen jako zbraně, ale také se o ni opíral při stoupání do svahu."
- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš



Barmanu



Barmanu



Almas

11. října 2018 v 22:16 | Filip Holý |  Legendární opolidé

Almas


Mongolský divoký muž


Místo výskytu:Pohoří Altaj a Pamír - Mongolsko, Tádžikistán, Rusko
Výška:1,5 m - 2 m
Zbarvení srsti:červenohnědá, šedivá, černá










Almas, nebo Alma ( mongolsky: Алмас/Almas , čečensky: Алмазы , turecky: Albıs), je v mongolštině výraz pro "divokého člověka". V Turkických jazycích se plurálem označují jako "almaslar".Domorodí obyvatelé tím označují neznámého hominida, který je vysoký zhruba jako člověk, akorát je mohutnější. Tento tvor se má udajně vyskytovat nejvíce v Mongolsku, Tádžikistánu, v dalších zemích centrální Asie a v Rusku. Nejčastěji se má ovšem vyskytovat ve vysokých a rozlehlých pohořích Altaj a Pamír. Výrazem Almas se často označují všichni záhadní opolidé, kteří se vyskytují od Kavkazu, přes Sibiř a centrální Asii až po Mongolsko. Nicméně my budeme správně označovat tímto slovem pouze záhadné opolidi z Mongolska a centrální Asie (na Kavkaze mu říkají Kaptar a na Sibiři Čučuna). Almas pevně patří do zdejšího folkloru a můžeme ho najít v mnoha místních domorodých legendách. Je popisován jako tvor, který chodí po dvou nohách a je podobný člověku, je ovšem více mohutnější a je porostlý červenohnědou srstí. Je vysoký zhruba něco mezi 1,5 až 2 metry. Má údajně výrazné nadočnicové oblouky, vystouplé lícní kosti, plochý nos, krátké čelo a nevýraznou bradu. Dokáží rychle a vytrvale běhat. Mezi mongolskými kočovníky se občas tradují zprávy, ža Almas občas někoho unese, převážně mladé dívky. Jejich potrava se údajně skládá z malých ulovených živočichů, které za syrova pojídají, jelikož neznají oheň. Údajně však dokážou používat velmi jednoduché nástroje jako větve, klacky nebo kameny. Žijí v tlupách, čímž se podobají člověku. Mongolští pastevci je také občas nazývají zloději, jelikož prý občas kradou věci z jejich jurt.



Pohoří Pamír


Mongolská jurta v pohoří Altaj


Nejstarší zpráva o pozorování tohoto záhadného tvora pochází z 15. století. Německý cestovatel Hans Schiltberger, který po Mongolsku cestoval jako zajatec mongolského Chána, popsal tyto tvory ve svém deníku jako "více chlupaté a zdivočelé lidi, než zvířata". Napsal:

"Na stejné hoře jsou zde také divoši, kteří nejsou jako ostatní
lidí. Ti divoši zde žijí. Kromě dlaní a obličeje jsou po celém těle
porostlí srstí. Umí běhat jako jiná divoká zvířata v tomto pohoří.
A také jedí trávu, listy a ostatní věci, které najdou. Chán této země
poslal jednoho divokého muže a jednu divokou ženu k Edigiovi. Byli
zajati v horách."

Schiltberger, který mimochodem jako první Evropan zahlédl divoké koně Przewalského, si zapsal, že Almas je součástí mongolské a tibetské materia medica, což je latinský výraz pro souhrn medicínského a léčitelského vědění. Almas je rovněž vyobrazen v mnoha starých mongolských a tibetských spisech a knihách o medicíně a přírodě, spolu s ostatními rostlinnými a zvířecími druhy. K převratnému nálezu došlo v roce 1979, kdy byly během archeologickécho výzkumu prováděném v Mongolsku nalezeny kamenné nástroje, které byly velmi podobné těm, které používaly a vyráběly Neandrtálci. Tyto nástroje našla britská archeoložka dr. Myra Sheckleyová. Jelikož ležely volně na povrchu, Sheckleyová usoudila, že musely být vyrobeny nedávno. V článku z března roku 1982 pro časopis Antiquity napsala:

"Myšlenka, že neandrtálec vyhynul a současný člověk je jediným
dnes žijícím druhem hominidů, je zaslepený zoologický předsudek.
Nedávné výzkumy jižního Ruska a Mongolska jasně dokazují, že zde
existuje nějaká forma dosud neklasifikovaného hominida. Tito tvorové,
nazývaní v Mongolsku Almas, připomínají v mnohém neandrtálce......
Neandrtálci byli vytlačeni dnešním člověkem z dobrých lovišť (a tím
i z běžných archeologických nalezišť) do odlehlých a těžko přístupných
oblastí, kde dodnes přežívají navzájem oddělené nepočetné populace."
- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

K malbám tvorům z tibetských a mongolských medicínských spisů, kteří jsou interpretováni jako Almas, v roce 1983 napsala:

"Kniha obsahuje tisíce ilustrací různých tříd zvířat (plazů, savců, obojživelníků),
ale ani jediné mytologické zvíře, která jsou známá z podobných evropských
středověkých knih. Všechna zvířata jsou reálně žijící a jsou dodnes pozorovatelná."

Scheckleyová rovněž zaznamenala svědectví dětského pediatra Ivana Ivlova z roku 1963, kdy prý údajně pozoroval celou tlupu Almasů. Viděl je prý rovněž i jeho řidič. Ivlov také vyslechl několik svých dětských pacientů a zjistil, že mnoho z nich také vidělo Almase na vlastní oči. 12. června roku 1992 údajně v pohoří Altaj spatřila skupina horolezců vedených angličanem Julianem Freemanem-Artwoodem tlupu Almasů, kteří stále od horolezců ustupovali a drželi se ve vzdálenosti zhruba 100 metrů. Druhý den na jiném místě našli horolezci mnoho jejich stop. Almasové budou s největší pravděpodobností reliktní přežívající neandrtálci, ovšem může se také jednat o druh Homo erectus. Můžou být rovněž spojeny s tzv. Denisovany, vyhynulými příslušníky rodu Homo, kteří byli blízcí neandrtálcům.



V roce 1958 objevil dr. Emanuel Vlček v knihovně kláštera
Gandanu v Mongolsku v knize o původu léčiv toto vyobrazení
divokého člověka mezi skupinou medvědů a opic. Vedle obrázku
je jeho jméno napsáno v tibetštině, mongolštině a čínštině



Vstup do Denisovy jeskyně, ve které byly nalezeny 41 000 let
staré zlomky kostí vyhynulých příslušníků rodu Homo, přezdívaných
jako Denisované, kteří byli blízcí neandrtálcům

Vlčí děti

5. října 2018 v 20:02 | Filip Holý |  Další zajímavosti a záhady

Vlčí děti


Toto téma sice až tak úplně nesouvisí s ostatními články na tomto blogu, ale rozhodně se jedná o velmi zajímavou a mnohými otazníky opředenou věc. Vlčí dítě je termín, kterým se označuje lidské dítě, které od velmi malého věku vyrůstalo bez kontaktu s lidskou společností a tudíž nebylo vychováno lidskými rodiči. Vlčí děti nemají žádné nebo jen minimální zkušenosti s lidskou péčí a sociálním jednáním, včetně lidské řeči a lidského chování. Proto kompletně nebo z velké části postrádají lidské, sociální dovednosti a jejich socializace do lidské společnosti je velmi obtížná, někdy se povede, někdy jen zčásti a někdy vůbec. Některé vlčí děti byly velmi zanedbávány a byly drženy v drsných, tvrdých a traumatických podmínkách, které je izolovaly od společnosti, ať už tam byly drženy z jakéhokoliv důvodu a nebo ať už byly drženy svými rodiči nebo někým jiným. Další vlčí děti byly vychovány zvířaty a vyrůstaly v divočině zcela mimo lidskou společnost a civilizaci. Údajně je vychovaly například primáti, vlci, psi, medvědi, ovce, dobytek, kozy, pštrosi nebo pumy. Vlčí děti byly námětem mnoha legend a pověstí. O vlčí děti se zajímalo mnoho psychologů a vědců. I francouzský filosof Jean-Jacques Rousseau se ve svém díle Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi o vlčích dětech zmiňuje. Je zajímavé, že v 18. století, kdy se stalo údajně mnoho takových případů a kdy tyto případy veřejnost velmi přitahovaly, existovala pro vlčí děti vědecká klasifikace - Homo sapiens ferus.



Socha vlčice kojící Romula a Rema, Řím, Itálie


Jeden z nejznámějších případů vlčích dětí se stal na začátku 19. století v Německu. Jednalo se o Kašpara Hausera ( narozen údajně 30. dubna 1812 na neznámém místě - 17. prosince 1833 v Ansbachu), jehož skutečná identita nebyla nikdy objasněna. Tento případ vzbudil na přelomu 20. a 30. let 19. století velkou pozornost. Kašpar Hauser byl označován jako vlčí dítě nebo "dítě Evropy". Tento chlapec se objevil v německém Norimberku 26. května 1828 a byl špatně oblečený, zmatený, nedokázal se pořádně orientovat a hovořil velmi nesouvisle. Měl u sebe ovšem dva dopisy, z nichž jeden byl od jeho matky, která v dopise uvedla jako datum jeho narození 30. duben 1812 a že jeho otcem byl voják, který padl a ona se o něho dále nemůže starat. Autor druhého dopisu byl údajně chudý nádeník, který chlapce vychoval a nyní žádá, aby byl přijat k jezdectvu. Kašpar Hauser nedokázal uspokojivě odpovídat na otázky a dokázal se jen podepsat. Po čase, když se psychicky i fyzicky zotavil, uvedl, že celý svůj dosavadní život prožil v tmavé kobce, kde se živil pouze chlebem a vodou a jeho jediným společníkem byl dřevěný koník. Kašpar Hauser se kupodivu rychle naučil normálně mluvit, číst i psát a dokonce se u něho pojevil i výtvarný talent. I sociální návyky si rychle osvojil a dostal práci v právnické kanceláři v Ansbachu. Trpěl ovšem častými změnami nálad, které se přisuzují epilepsii. Taktéž tvrdil, že se údajně stal dvakrát terčem pokusu o vražedný útok, avšak jelikož nedokázal uspokojivě pachatele pospat, vyšetřování nic neodhalilo (útoky se staly údajně v říjnu roku 1829 a v dubnu roku 1830). 14. prosince 1833 ale přišel domů s bodnou ránou v hrudi a o tři dny později zemřel. Ještě stačil říci svému domácímu Meyerovi, že ho v zámeckém parku bodl neznámý muž a také mu ukázal údajný dopis od pachatele, který se v něm podepsal jako M. L. Ö. Na jeho náhrobku je latinsky napsáno: "Zde leží Kašpar Hauser, hádanka své doby. Původ neznámý, smrt tajuplná." Existuje několik teorií o tom, co byl Kašpar Hauser ve skutečnosti zač. Mohl být urozeného původu a držen proto, aby se nemohl dostat na trůn. Jeho otec mohl být rovněž Napoleon Bonaparte, nebo podle jiné teorie jeho matka mohla být Napoleonova adoptivní dcera a jeho otec bádenská velkovévoda. Dvakrát provedené zkoušky DNA ovšem nic spolehlivě nepotvrdily ani nevyvrátily. Jeho příběh mohl být rovněž celý vymyšlený a ve skutečnosti se mohlo jednat o podvodníka nebo o psychicky nemocného člověka, který trpěl bájivou lhavostí. I psychiatr Karl Leonhard dokazuje, že není možné, aby člověk, který prožil 16 let bez jakéhokoliv sociáního kontaktu a navíc v tmavé kobce, se dokázal naučit mluvit, psát a číst a vůbec socializovat tak rychle, otázka, zda vůbec. I jeho smrt byla spíše než vražda sebevražda.



Kašpar Hauser



Socha Kašpara Hausera, Ansbach, Německo


Jedním z nejlépe zdokumentovaných případu vlčích dětí, které byly vychovány zvířaty nebo vyrůstaly v divočině mimo civilizaci se stal na přelomu 18. a 19. století ve Francii. Jedná se o případ chlapce Viktora z Aveyronu ( francouzsky Victor de I'Aveyron, známý též jako divoký chlapec z Aveyronu, Enfant sauvage de l'Aveyron, narozen přibližně v roce 1785 - 1828 v Paříži), který byl počátkem roku 1800 odchycen v Saint-Sernin-sur-Rance v departmentu Aveyron. Předtím byl chycen lovci již několikrát, ovšem po čase vždy zase utekl zpět do divočiny a poté byl občas vídán místními, jak leze po stromech. Chlapec nemluvil, nejevil známky, že by rozuměl lidské řeči a jeho chování se lidskému vůbec nepodobalo, až na to, že chodil vzpřímeně. V té době mu bylo odhadem 12 let. Úřady se snažily najít jeho rodinu, příbuzné a vypátrat jeho původ, ovšem bezúspěšně. Chlapec zůstal také nějaký čas v sirotčinci, kde údajně, když ho oblékli, oblečení ze sebe ihned ztrhal a nechodil na toaletu. O případ se již od začátku zajímalo mnoho vědců. Chlapce studovali například naturalista Pierre Joseph Bonnaterre, žijící ve městě Rodez nebo zakladatel moderní psychyatrie Philipe Pinel, který ho zkoumal v Paříži. V Paříži byl umístěn v Národním institutu pro hluchoněmé, jehož ředitelem byl Roch-Ambroise Cucurron Sicard. Chlapec byl podroben mnoha experimentům a zkoumáním. Když provedli jeho lékařské vyšetření, neodhalili žádné tělesné postižení. Chlapec nejevil kromě spánku a jídla zájem o nic. Bonnaterre zjistil, že má chlapec nejspíš zpřeházeny důležitosti svých smyslů. Bonnaterre na něm vyzkoušel i experiment se zrcadlem. Po čase se objevily jisté známky malého pokroku: chlapec toleroval, aby byl oblékán a začal rovněž jíst i jiná jídla než jen brambory (když nedojedl nějaké jídlo, po vzoru zvířat ho zahrabal na zahradě). Napsal:

"Všechny tyto drobnosti - a ještě mnohé jiné, jež bychom
mohli připojit - dokládají, že tomuto dítěti inteligence,
odhad a úsudek úplně nechybí. Přesto však musíme říci,
že ve všem, co se netýká jeho přirozených potřeb nebo
uspokojení hladu, lze jeho chování považovat za čistě
zvířecí. Má-li nějaké pocity, nerodí se v nich žádné
myšlenky. Nedokáže je dokonce ani vzájemně srov-
návat. Zdálo by se, že není žádného spojení mezi
jeho duší či myslí a jeho tělem."

Úřadům se dokonce v jeden čas přihlásili dva muži, kteří v bouřlivé době Francouzské revoluce pohřešovali své syny. Ovšem ani jeden ve Viktorovi svého syna nenašel. Doktor Pinel a jeho tým naturalistických filosofů se domnívali, že chlapec trpí idiocií a že se ho nepodaří zcivilizovat. Toho názoru ovšem nebyl francouzský lékař Jean Marc Gaspard Itard, který se chlapce poté na čas ujal a snažil se ho vzdělávat. Podařilo se mu ovšem jen malých pokroků: chlapec se naučil vyslovovat dvě slova - lait (francouzsky mléko) a oh, Dieu (ach, Bože). O zbytku Viktorova života se ví jen už velmi málo. Údajně žil dál v Národním institutu pro hluchoněmé s jeho opatrovnicí paní Guérrinovou, se kterou se poté přestěhovali do blízského domu. Zemřel roku 1828.



Portrét divokého chlapce z Aveyronu kolem roku 1800




Portrét Viktora z Aveyronu z Itardovy knihy, roku 1802


Marina Chapmanová žila údajně s malpy kapucínskými, opicemi, v Kolumbijské džungli od jejích 4 let do jejích 9 let. Byla nalezena v roce 1954. Později se dokonce oženila, měla děti a vedla normální život, což je pro vlčí děti dost neobvyklé.

14. - 19. století
  • Hesenský vlčí chlapec - 14. století
  • Chlapec z Bambergu vychovaný dobytkem - 16. století
  • Hans z Liege
  • Irský chlapec vychovaný ovcemi. Zmiňuje se o něm Nicolaes Tulp ve své knize Observationes medicae
  • Tři litevští medvědí chlapci - 17. století
  • Dívka z Oranienburgu 1717
  • Dva chlapci nalezení v Pyrenejích 1719
  • Divoký Petr z Hamelinu 1724.
  • Marie-Angélique Memmie Le Blanc známá jako divoká dívka ze Sangi či Divoká dívka ze Champagne 1731.
  • Medvědí dívka z Krupiny, Slovensko, 1767
  • Chlapec z Kronstadtu, 1781
  • Viktor z Aveyronu známý jako divoký chlapec z Aveyronu, byl chlapec, který část svého dětství strávil v lese. Počátkem roku 1800 byl odchycen v Saint-Sernin-sur-Rance v departementu Aveyron. V té době mu bylo přibližně 12 let; ani přes snahu úřadů se nepodařilo vypátrat jeho rodinu ani původ. Již od počátku se o jeho případ zajímali vědci, což z divokého chlapce z Aveyronu činí jeden z nejlépe zdokumentovaných případů vlčích dětí.
  • Kašpar Hauser začátek 19. století
  • Lobo vlčí dívka 1845

20. století
  • Amala a Kamala byly dvě dívky žijící s vlky. Roku 1920 je nedaleko Midnapuru v Indii objevil misionář Joseph Singh
  • V květnu 1972 byl nedaleko Sultanpuru v indickém státě Uttarpradéš nalezen asi čtyřletý hrající si s vlčaty. Měl velmi snědou kůži, dlouhé zahnuté nehty na prstech, zacuchané vlasy a mozoly na dlaních, kolenech a loktech. Byl pojmenován Shamdeo a odnesen zachránci do vesnice Narayanpur. Nikdy se nenaučil mluvit, ale uměl se dorozumět posunky. Zemřel v roce 1985.
  • Gazelí chlapec
  • John Ssebunya
  • Pštrosí chlapec. Chlapec jménem Hadara se ztratil svým rodičům na Sahaře ve věku 2 let a vyrostl mezi pštrosy. V 12 letech byl nalezen, vrátil se ke svým rodičům do lidské společnosti. Později se oženil a měl děti. Tento příběh je známý v oblasti západní Sahary. Švédská spisovatelka Monica Zak napsala na základě vyprávění Hadarova syna o tomto případě knihu.
  • Oxana Malaya narozena 4. listopadu 1983 byla v roce 1991 nalezena ve venkovním výběhu, kde žila společně se psy. Nebyla schopná mluvit, pohybovala se po čtyřech.
  • Leopardí chlapec
  • Medvědí dívka
  • Genie
  • Marcos Rodriguez Pantoya
  • Vicente Cacau
  • Ramu
  • Ramachandra
  • Saturday Mthiyane
  • Daniel Andes
  • Ivan Mishukov
  • Edik, Ukrajina

21. století
  • Alex, psí chlapec, 2001, Chile
  • Traian Căldărar, 2002, Rumunsko
  • Andrej Tolstyk, 2004, Rusko
  • Dívka z džungle, 2007, Kambodža
  • Neznámý přibližně 8letý chlapec, 2007, Uzbekistán
  • Ljocha, 2007, Rusko
  • Danielle Crockett, 2007-2008, Florida, Spojené státy americké
  • Nataša, Rusko, 2009
  • Chaidy, Indie, 2012

Vlčí děti v mytologii a literatuře
V mytologii různých národů i v moderní litaratuře se vyskytuje mnoho příběhů o dětech, které byly vychovány divokými zvířaty.
  • Romulus a Remus, dvojčata která podle pověsti založila Řím, byla vychována vlčicí.
  • Podle irských pověsti byl vlčicí vychován bájný irský král Cormac mac Air.
  • V knize Šáhnáme(Kniha králů) sepsané perským básníkem Firdausím vystupuje hrdina Zaal vychovaný obrovským a moudrým ptákem Simurghem.
  • Mauglí hrdina Knihy džunglí anglického spisovatele Rudyarda Kiplinga byl vychován vlčí smečkou.

SEZNAM JMEN A POJMENOVÁNÍ PODLE SVĚTADÍLŮ A STÁTŮ:

SEVERNÍ AMERIKA

USA: BIGFOOT, SASQUATCH, SKUNK APE, GRASSMAN, JÁHJAHÁS, METAH KAGMI, ČVONÝTÝ, ŠAMPE
ICE MAN, WILD MAN

KANADA: SASQUATCH, BIGFOOT, DZUNUKWA, OLD YELLOW TOP, WILD MAN

MEXIKO: ALUX, SISIMITE, QUINAMETZIN, EL CUATLACAS, AHUL

BELIZE, NIKARAGUA, KOSTARIKA, HAITI: XIPE, SISIMITE, CIGOUVE

JIŽNÍ AMERIKA

KOLUMBIE: LOYSOVA OPICE

VENEZUELA: VASITRI

GUYANA: DIDI

BRAZÍLIE: MAPINGUARY, MARIKOŠI

PERU: TARMA, ISNACHI

EKVÁDOR: WILD MAN

ARGENTINA: UCUMAR

EVROPA

IRSKO A VELKÁ BRITÁNIE: WUDEWASA, WILD MAN, GREEN MAN, VELKÝ ŠEDÝ MUŽ, LEPRIKON

ŠPANĚLSKO A PORTUGALSKO: BASAJAUN, IRETGES

ČESKO, SLOVENSKO, POLSKO, SLOVINSKO, BULHARSKO: DIVÝ MUŽ, LEŠIJ, HEJKAL, LESNÍ PANNY

FRANCIE, BRETAŇ: DUS, HOMME SAUVAGE, OGRE

NĚMECKO, HOLANDSKO, ŠVÝCARSKO, TYROLSKO: WAISE, WEES, SCHRAT, FANGE, WILDER MANN, ORKE

ŠVÉDSKO, FINSKO, DÁNSKO, NORSKO, ISLAND: TROLL, JÄTTE, WILDMAN, HOMO NOCTURNUS, HALTIJA, TREE EATER, WUDEWASA

ITÁLIE, ŘECKO: SATYR, FAUN

AFRIKA

KONGO: BONDO ŠIMPANZ

ZAIRE: APAMANDI

SENEGAL: FATING'HO

ZÁPADNÍ AFRIKA: ABONESI

JIŽNÍ AFRIKA: TOKOLOSHE

KEŇA: MUHALU

ASIE

RUSKO: ČUČUNA, ČUČUNAJA, ALMAS, ALMASTY, ALBASTY, ALMA, KAPTAR, LEŠIJ, DŽULIN, MULEN, KJIK IŠ, KÉDJEKI

MONGOLSKO, GRUZIE, TÁDŽIKISTÁN, ÁZERBAJDŽÁN, ARMÉNIE: ALMAS, ALMASTY

PÁKISTÁN: BAR MANU

AFGHÁNISTÁN: JAVOJ-ADAM, JAVO CHALG, JABALIK-ADAM

INDIE, SRÍ LANKA: MANDE BARUNG, NITTAEWO, NITTEVO

BANGLADÉŠ: BAN-MANUSH

NEPÁL, BHŮTÁN, TIBET: YETTI, STRAŠLIVÝ SNĚŽNÝ MUŽ, MEH-TEH, DZU-TEH, TEH-LMA, NYALMO, METOH-KANGMI, CHEMO, MI-CHEN-PO, MIGU, MI-TEH, RIMI, BEKK-BOK

ČÍNA: YEREN, ČÍNSKÝ DIVOKÝ MUŽ, YEH-REN, OPIČÍ MUŽ, MEDVĚDÍ MUŽ, FEI FEI, YIREN

JAPONSKO: HIBAGON, HINAGON

VIETNAM, THAJSKO, LAOS, KAMBODŽA, BARMA: TOK, GERGASI, TUA YEUA, CHI TRAU, CHAU MAU,
KUNG LU, ŠAN TU, BUVOLÍ MUŽ, UNTRAHOM, NGUOI RUNG

INDONÉSIE, MALAJSIE, BORNEO, FILIPÍNY: BATUTUT, ORANG DALAM, ORANG PENDEK, EBU-GOGO, HOMO FLORESIENSIS, HANTU HUTAN, MYOIR, KAPRE

AUSTRÁLIE A OCEÁNIE

AUSTRÁLIE: YOWIE

NOVÝ ZÉLAND: MAERO, MOHOAO, MOEHAU