Září 2018

Opičí muž z Bukit Timah

29. září 2018 v 19:57 | Filip Holý |  Legendární opolidé

Opičí muž z Bukit Timah


Singapurský bigfoot


Místo výskytu:Singapur - region Bukit Timah
Výška:1 m - 2 m
Zbarvení srsti:šedá

I městský stát Singapur ( malajsky Republik Singapura, čínsky 新加坡共和国, tamilsky சிங்கப்பூர் குடியரசு ), ležící v jihovýchodní Asii na stejnojmenném ostrově a na dalších 54 přilehlých ostrůvcích na jihu Malajského poloostrova, má svého opičího muže. Tento tvor se má údajně vyskytovat převážně v singapurském regionu Bukit Timah, po němž je také nazýván - Opičí muž z Bukit Timah. Podle očitých svědectví a zpráv o pozorování se má jednat o primáta nebo hominida, který žije ve zdejším pralese. Tvor má mít šedé zbarvení srsti, jeho výška má být něco mezi 1 m - 2 m a má chodit vzpřímenou chůzí. První zpráva o pozorování pochází z roku 1805, ovšem nejvíce svědectví pochází z roku 2007. Je nesmírně vzácné na tohoto tvora narazit. Část zpráv pochází také od japonských vojáků, kteří zde byli v době Druhé světové války, ale nejvíce zpráv podávají místní obyvatelé. Dokumentace tohoto tvora je ovšem velmi řídká a mnoho informací o něm není známo, proto je tvor považován za výplod místního, převážně Malajského folkloru (říká se, že tento tvor je nesmrtelný). Kryptozoolog Karl Shuker se tomuto tovorovi věnuje ve své knize Extraordinary Animals Revisited z roku 2007.





Singapore Nature Reserve


Svědectví je celkově málo a je údajně velmi vzácné na tohoto tvora narazit. Všechna svědectví pocházejí z regionu Bukit Timah. První svědectví pochází z roku 1805, z doby ještě předtím, než se Singapur stal Britskou kolonií. Malajský stařec tehdy údajně viděl vzpřímeně kráčejícího tvora, který měl obličej jako opice. O tomto tvorovi se zmiňovali i japonští vojáci, kteří Singapur dobyli během Druhé světové války. Kryptozoolog Richard Freeman uvedl, že je poměrně možné, aby se zde v před koloniálních dobách vyskytoval tvor jako opičí muž. Nejvíce bohatý rok na svědectví byl ovšem rok 2007. Singapurský bulvár The New Paper nechal ve svých novinách otisknout mnoho zpráv o pozorování.

48 letý řidič taxi, který žije v rezidenci v Serangoonu, uvedl:

"Když jsem pozdě v noci se svým taxi projížděl kolem požární stanice
na Upper Bukit Timah Road, narazil jsem na něco, o čem jsem si ze
začátku myslel, že je jen dítě přebíhající přes cestu. Náhle už byl tvor
na kapotě auta a nahlas vrčel - vypadal jako opice, jenže obrovská !
Poté utekl rychle pryč, zraněný a od krve, držejíc svou ruku, která
byla nejspíš zlomená."

29 letá žena uvedla:

"Jednou velmi brzo ráno jsem šla na autobusouvou zastávku, abych
chytla autobus číslo 171. Byla velká mlha a zima. Poté jsem uviděla
něco, o čem jsem si myslela že je to člověk, který procházel mezi odpadky
a popelnicemi, ale když jsem se přiblížila, ozval se hlasitý zvířecí zvuk
a ono stvoření uteklo zpátky do pralesa. Bylo to šedé, chlupaté a běželo to
po dvou nohách, mělo to ale opičí obličej. Chvěla jsem se strachem,
a tak jsem zavolala policii, ti ale nechtěli přijet."

65 letý důchodce z Bukit Panjang vzpomínal, co zažil v dětství:

"Když jsme byli děti, vždycky nám říkali, ať nechodíme v noci v Kampungu
do blízkého pralesa, protože je v něm opičí muž. My děti jsme ho samozřejmě
nikdy neviděli, ale vždycky se našel nějaký strýček nebo přítel rodiny, který ho
viděl. Jednou jsme ale poblíž lesní cesty viděli jeho stopy, přičemž si pamatuji
na silný zápach moči. Kdykoliv jsme slyšeli záhadné skřeky z džungle, řekli jsme si,
že opičího muže nebudeme rušit."

V čínštině psané noviny Shin Min Daily News rovněž psali o opičím muži v roce 2008. Uvedli, že opičí muž se objevuje po setmění v přírodní rezervaci Bukit Timah (Bukit Timah Nature Reserve). Noviny tvora popsali jako vzpřímeně chodícího, ovšem s opičím obličejem, který se objevuje, když padne tma. Vyslali novináře, kteří měli najít důkazy, ale expedice nic nenašla. Bukit Timah Nature Reserve poté podali oficiální prohlášení, že tehdy si lidé museli splést opičího muže s Makakem jávským, úzkonosím primátem z čeledi kočkodanovití, který se zde normálně vyskytuje a návštěvníci Bukit Timah Nature Reserve se s ním často setkávají. Je v celku možné, že ve skutečnosti je opičí muž právě Makak jávský, kterému se opičí muž velmi podobá. Je tu ale velký rozdíl velikostí - Makak jávský měří okolo 38 - 55 cm, kdežto opičí muž údajně 1 - 2 m. Tyto nesrovnalosti jsou ale vysvětlovány tím, že svědkové tvora viděli většinou ve tmě nebo mlze, a tím pádem podobné faktory mohli ovlivnit pozorování. Kdyby navíc tvor skutečně existoval, žil by ve velmi malém prostředí, jelikož deštné pralesy v Bukit Timah mají rozlohu jen 164 hektarů a prochází tu plno návštěvníků a hlídačů parku. Park je navíc blízko osídlení a je jen 12 km od centra města. Na druhou stranu ale existují jisté podobnosti s jinými kryptidy: opičí muž se velmi podobá Orang Pendekovi z indonéského ostrova Sumatra nebo Opičímu muži z Nového Dillí v Indii.



Makak jávský (latinsky Macaca fascicularis; anglicky Crab-eating macaque),
je úzkonosí primát z čeledi kočkodanovití

Amomongo

28. září 2018 v 19:01 | Filip Holý |  Legendární opolidé

Amomongo


Filipínský chlupatý opičí muž


Místo výskytu:Filipíny
Výška:1,6 m
Zbarvení srsti:černá, šedivá, hnědá


Ve filipínském folklóru je Amomongo stvoření, které je popsáno jako chlupatý, zhruba jako člověk vysoký a lidoopovi podobný tvor, který má dlouhé nehty. Název má původ v jazyce Hiligaynon, konkrétně ve slově amó, což v překladu znamená "lidoop" nebo "opice". Obyvatelé La Castellana v provincii Negros Occidental popisují tvora jako "divokou opici", která žije v jeskyních na úpatí hory Mt. Kanlaon. Stvoření údajně napadalo 2 místní obyvatele a rovněž v oblasti loví kozy a slepice. Údajně poté požírá jejich vnitřnosti. Po tvorovi pátrala i místní policie a úřady.

Vulkán Kanlaon, provincie Negros Occidental, Filipíny



Amomongo

Kaptar

15. září 2018 v 19:39 | Filip Holý |  Legendární opolidé

Kaptar


Divoký lesní člověk z pohoří Kavkaz


Místo výskytu:Kavkaz - Rusko, Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán
Výška:1,6 m - 2 m
Zbarvení srsti:černá, šedivá, hnědá











Rozlišit tajemné opolidi na území Asie není vůbec jednoduché. Snad každá země zde má nějakého záhadného opočlověka ( Jižní asie; Indie - Mande Barung, Bangladéš - Ban Manush, Pákistán a Afghánistán - Barmanu, Nepál, Bhútán a Tibet - Yetti, Východní Asie; Japonsko - Hibagon, Čína - Jeren, Jihovýchodní Asie; Indonésie - Orang Pendek a Egu Gogo, Thajsko - Tok, Gergasi a Tua-yeua, Vietnam, Kambodža, Laos - Nguoi-rung a Šan-tu, Malajsie - Batutut, ...). Žije zde totiž nespočet národů všech možných kultur a náboženství, které hovoří nespočtem rozlišných jazyků. I když zde ale mají tajemní opolidé různá jména, ve skutečnosti se nejspíš bude jednat buď o toho samého a nebo o podobné tvory, které se většinou liší pouze zbarvením srsti a velikostí. V Severní Asii (Rusko, Mongolsko), Střední Asii (Tádžikistán) a Jihozápadní Asii (Rusko, Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán) tomu není jinak, i zde se jsou si tito tvorové podobní. Problém je ale taktéž s pojmenováním, jelikož zde mají mnoho názvů (občas se jedním jménem shrnují všichni nebo část podle území). Rozdělme to teda takto: tajemnému velkému chlupatému opočlověku, který žije hlavně na území Sibiře a o kterém jsem již psal, říkejme Čučuna, chlupatému hominidovi, který obývá Mongolsko, Tádžikistán a další státy v pohořích Pamír a Altaj ve střední Asii říkejme Almas a tvorovi který obývá území pohoří Kavkaz a kterému se dnes budeme věnovat, říkejme Kaptar.





Kaptar má rovněž mnoho jmen - Agaš-iši, Ingušej, Abnanaju, Lakšir, Ačokoči a často se mu rovněž říká Almas nebo Almasty. Obývá státy, které se nacházejí na území pohoří Kavkaz, tj. Rusko, Gruzii, Arménii a Ázerbajdžán + 3 částečně uznané státy, které svojí nezávislost vyhlásili na Gruzii (Abcházie a Jižní Osetie) a Ázerbajdžánu (Náhorní Karabach). Podle svědectví Kaptar nepřesáhne výšku člověka, je akorát více mohutnější a podsaditější a je rovněž porostlý srstí. Až na občasné vyjímky nepoužívá žádné nástroje, ale údajně dokáže například rozdělat oheň nebo podojit krávu, aby se napil mléka. Občas prý využívá i kamenné nebo dřevěné nástroje a zbraně. Jeho potrava se zkládá z různých malých živočichů, jako jsou veverky, žáby, ještěrky, králíci a troufne si i na vysokou, například na kolouchy nebo srnky. Občas rovněž zaútočí na domácí a chovaná zvířata, která nejsou dostatečně střežená. Nejaktivnější býva v noci, ráno poté spí někde v houštinách a úkrytech. Typický je jeho křik. V zimních měsících se údajně stahuje blíže k lidským obydlím, jinak ale obývá hlavně vyšší polohy a velmi málo přístupná a neobývaná, divoká místa. Místní obyvatelé se s ním setkávají již po velmi dlouhou dobu, je to pro ně součást zdejší přírody. Ovšem v dnešní době se zde údajně vyskytuje již jen velmi zřídka a je velmi vzácné na něho narazit, v dřívějších dobách jich bylo daleko víc. Zdejší kraj je také poměrně zaostalý, a proto se do světa nedostane tolik zpráv o jeho pozorování. Je docela záhada, co by Kaptar mohl bát zač. Jedna z teorií je ta, že by se mohlo jednat o Neandrtálce (Homo sapiens neanderthalensis), protože by tomu odpovídala výška Kaptara a zdejší bohaté neandrtálské naleziště. Ovšem život Neandrtálců se ani zdaleka nepodobá životu Kaptara. Neandrtálci používaly velkou škálu nástrojů a zbraní, které si samy vyrobily. Používaly rovněž ve velkém oheň a také provozovaly jeskynní malířství a jiné druhy umění, vytesávaly rovněž do kamene a dokonce se našla i flétna z kosti, kterou zhotovili. To se o Kaptarovi říct nedá. Neandrtálci žili rovněž v tlupách. Jejich vzhled se navíc taky moc nepodobá Kaptarovi, nebyli totiž ochlupení.



Neandrtálci (Homo sapiens neanderthalensis)



Lebka neandrtálce má výrazné nadočnicové oblouky
a nízké čelo


Po Kaptarovi pátral i sovětský vědec a historik Boris Poršněv, který vymyslel tzv. Neandrtálskou teorii ohledně tajemných opolidí žijících na území bývalého Sovětského svazu a jeho republik. Pátral rovněž v Jižním Rusku, které je bohaté na neandrtálské nálezy. Další zapálená výzkumnice a pátračka po Kaptarovi byla doktorka Marie Jeanne Koffmannová, která práci v terénu věnovala 30 let. Získala mnoho výpovědí a svědectví od zdejších obyvatel - lovců, pastýřů, zemědělců, lesníků, myslivců a vojáků. Koffmannová pořídila mnoho fotografií, nákresů a odlitků údajných stop Kaptara. Když se prý ptala zdejších obyvatel na Kaptara, často se divili, že se někdo tolik zajímá o tvora, kterého tak dobře znají a kterého pokládají za normální součást přírody. Často ho prý i přátelsky nakrmili. Koffmannová se rovněž dozvěděla, že si prý jednou jedna holčička, když zrovna trhala třešně, všimla hnědé chlupaté ruky pouze několik centimetrů nad její hlavou. Mladý Kaptar se zde zrovna krmil třešněmi. Když se o tom dozvěděli vesničané, vzali co jim přišlo pod ruku a vydaly se Kaptara ulovit. Ten ale unikl a zbyly po něm jen 60 cm dlouhé a 7 - 8 cm široké exkrementy. Koffmannová v nich později napočítala na 160 třešňových pecek. Jednou dr. Koffmannová zpovídala lovce, který Kaptara viděl na vlastní oči:

"Je to podle vašeho názoru člověk ?" zeptala se.
"Ne, člověk to není." lovec nezaváhal ani na okmažik.
"Tak je to tedy zvíře ?" ptala se dál.
"Ne, zvíře to není."
"Když to není člověk ani zvíře, co to tedy proboha je ?"
"Nevím."
- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Asi nejznámější případ se stal v polovině 19. století. Tehdy, v roce 1850, byla v hlubokých kavkazských lesích chycena samice Kaptara, Zana. Dva muži pronásledovali divoké chlupaté stvoření, možná napůl zvíře, napůl člověk. Poté to ztloukli, svázali, odtáhli to blízké vesnice a prodali zdejšímu majiteli půdy. Stvoření pojmenovali Zana. Od té doby žila Zana ve vesnici T'khina, na území dnešní Abcházie. Zana se nenaučila mluvit, byla ovšem "zdomestikována". Měla údajně tmavou pleť, rudé vlasy, velmi svalnaté tělo, vystouplé lícní kosti a vyčnívající dásně. Chodila prý jen v košily, kterou jí darovaly vesničané. Když se prý koupala v zimě v řece, nikdy nenastydla. Zemřela v 80. letech 19. století, nejpravděpodobněji v roce 1890. Měla pohlavní styk s několika zdejšíma obyvatelema, včetně vesničana Edgi Genaba. Narodilo se jí několik dětí, ale jen 4 se dožily dospělosti (2 chlapci, Dzhanda (narozen 1878) a Khwit Genaba (narozen 1884) a dvě dívky, Kodzhanar (narozena 1880) a Gamasa Genaba (narozena 1882)). Roku 1964 tuto oblast navštívil i dr. Poršněv, který mluvil s 2 vnoučatama Zany, která tvrdila, že se normálně naučili mluvit a také ztratily tmavé zbarvení. Hominolog a kryptozoolog Igor Burcev zase vykopal lebku Khwita, kterou později zkoumal i atropolog a kryptozoolog Grover Krantz. V roce 2013, v rámci dokumentu Yetti, Bigfoot a spol, kde se jeden díl věnoval ruskému divokému člověku, zkoumal profesor genetiky z oxfordské univerzity Bryan Sykes několik vzorků DNA ze slin 6 žijících potomků Zany a z Khwitova zubu. Zjistili, že Zana byla 100 % subsaharská afričanka, a tak přišli s teorií, že Zana ve skutečnosti byla otrokyně, která byla do Abcházie přivezena v rámci obchodů s otroky v Osmanské říši. Tuto teorii ale později změnili, protože zjistili, že Zana nepatří k žádné dnešní známé skupině žijící v Africe, a také protože Khwitova lebka vykazovala unikátní a archaické charakteristiky a byly na ní rozdíly oproti lebce normálního dnešního člověka. Proto přišly s teorií, že Zana byla potomek lidí, kteří Afriku opustily a přišly na Kavkaz před více než 100 000 lety a žily tu po mnoho generací. I televizní štáb, který přímo v Abcházii vyzpovídal Zaniny potomky, se od nich dozvěděl, že Khwit prý byl mimořádně silný a veliký. To samé říkaly i o vnukovy Shalikulovy, který měl mimořádně silné čelisti.


Zana



Potomci Zany, nalevo syn Khwit




Další případ se stal během 2. světové války, v prosinci roku 1941 na území dnešního Dagestánu, asi 30 km od města Binaksk. Tehdy byl sovětský vojenský doktor Vazgen Karapetyan vyslán, aby zkontroloval údajného špiona, kterého chytily místní obyvatelé a zavřeli ho do srubu. Domnívali se totiž, že se jedná o špeha, a tak místní představitelé doktora, jehož pluk tu působil už od října, požádali, ať se na něj dojede podívat. Když mu ho ukazovali ve studené kúlně, divil se, proč ho nezavřeli do normální místnosti. Vesničané mu řekli, že prý nesnáší teplo. Doktor Karapetyan vypověděl, že ten nahý uvězněný muž, kterého viděl, měl prý záda, ramena a hruď pokrytou 2 - 3 cm dlouhou ryšavou srstí. Na prsou byly chlupy tenké a jemné. Chodidla a dlaně měl prý holé. Ruce měl vrásčité a neohrabané. Měl prý dlouhé vlasy, které spadaly až na ramena. Neměl žádný vous, jen kolem úst bylo jakési jemné chmýří. Byl vysoký zhruba 180 cm, avšak vzbuzoval dojem velké síly a značně se mu rýsovala páteř. Měl douhé a velké prsty a celkově byl daleko více robustní než ostatní obyvatelé těchto končin. Měl velmi divoký pohled, jako šelma, a doktorovi velmi připomínal pohled zvířete. Ani jednou nepromluvil a dokonce ani nereagoval na to, když mu nabízeli vodu a chléb. Doktor zdejší obyvatele ujistil, že před sebou nemají simulanta nebo špeha, ale Kaptara - "divokého muže". Pak se doktor vrátil ke dvé jednotce a už o Kaptarovi neslyšel. Toto prohlášení doktor Karapetyan přednesl 20. listopadu 1958 třem profesorům, včetně profesora Borise Poršněva.



Jeren

11. září 2018 v 21:49 | Filip Holý |  Legendární opolidé

Jeren


Čínský divoký člověk z provincií Chu-pej a Šan-si


Místo výskytu:převážně střední Čína - provincie Chu-pej a provincie Šan-si
Výška:1,6 m - 3,8 m
Zbarvení srsti:hnědá, rezavá, načervenalá











Jeren ( čínsky 野人 pchin-jinem yěrén;v překladu: "Divoký muž" ), Jie-žen, Jiren, Jeran, Maoren ("chlupatý člověk"), Damaoren ( "obrovský chlupatý člověk"), Šan-kuej ("horské monstrum"), Feifei ("muž velký jako hora"), Čínský divoký muž ( čínsky 神农架野人 pchin-jinem Shénnóngjiàyěrén v překladu: doslova "Divoký muž z Šen-nung-tia"), Opičí muž ( čínsky 人熊 pchin-jinem Ren Xiong v překladu: doslova "Medvědí muž") .... těmito všemi jmény je nazýván záhadný, chlupatý, velký, člověku nebo lidoopovi podobný tvor, který se vyskytuje převážně v oblastech střední Číny, a to přesně v rozsáhlé, panenskou přírodou pokryté oblasti Šen-nung-tia v pohoří Daba, která se nachází v provincii Chu-pej a v pohoří Kin-lin v provincii Šan-si. Obě tyto lokality, kde se má tento opočlověk údajně nejvíce vyskytovat, jsou pokryty hlubokými lesy a vysokými horami, kde žije nespočet divokých zvířat. Stejně jak tomu bývá i u ostatních záhadných opolidí světa, jako například u severoamerickém Bigfootovi nebo himálajském Yettim, tak i Jeren je nedělitelnou součástí zdejších tradic. Jenže v tomhle případě, narozdíl od ostatních světových opolidí, jsou zprávy o údajných pozorování Jerena historicky nejstarší věrohodně doložitelné informace o těchto záhadných tvorech. V kronikách mnoha čínských měst a ve svitcích mnoha klášterních knihoven je zachováno mnoho historických dokumentů, které se o Jerenovi zmiňují.




Jeren




Nápis u vchodu do tzv. Jerenovy jeskyně v provincii Chu-pej



Už v letech 475 - 221 př. n. l., v období bojujících států, napsal slavný čínský básník Čchun Juen známou báseň o Šankuejovi, Jerenovi. V době dynastie Tang, v letech 618 - 907 n. l., zase dějepisec Li Jan-šou konstatuje, že v lesích a horách provincie Chu-pej žije mnoho tlup chlupatých obrovských lidí, Damaorenů. Farmakolog Li Š-čen, žijící v době dynastie Ming, v letech 1368 - 1644, se ve své knize o Jerenovi, kterého nazývá jménem Feifei, několikrát zmiňuje:

"Feifei, nazývaný též medvědí muž, se vyskytuje v hornaté oblasti
západního Šu. Žije i na hoře Ji v provincii Ša. Dosahuje výšky asi jednoho
čangu ( zhruba 3 m a 10 cm). Lidé ho nazývají šandaven, jeren nebo šansio.
Když potká člověka, napřed se směje a pak ho zabije a sežere."
- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Kronika okresu Fang Sian, která je stará asi 200 let, se o Maorenovi také mnohokrát zmiňuje. Vypráví se v ní, že chlupatí Maorenové, kteří jsou asi jeden čang vysocí, se zdržují v jeskyních v místních srázných horách. Staré zápisy také tvrdí, že Jeden byl údajně pozorován i z Velké čínské zdi. Jeren se rovněž vyskytuje i v čínské opeře. Jedno z těchto tradičních představení vypráví o mladé, krásné princezně, která se jednoho dne při pronásledování krásného, pestrého motýla ztratila své družině a zabloudila v lese. Poté jí unesl velký děsivý Jeren. Princeznu se posléze snaží ze zajetí vysvobodit mnoho nápadníků, ovšem uspěje jen jeden. V těchto představeních vždy Jerena hraje nějaký urostlý velký herec a princeznu naopak drobná, hezká dívka. Herci tohoto představení se vždy pečlivě nalíčí - u představitele Jerena je zajímavé, že dbá na důraz výrazných nadočnicových oblouků, které jsou velmi typické pro všechny záhadné opolidi světa. V září nebo říjnu roku 1940 došlo k prvnímu vědeckému pozorování tohoto tvora. Biolog Wang Tse-lin, který se začátkem druhé světové války vrátil z USA zpět do Číny, zrovna cestoval ještě s několika dalšími pasažéry vozem. Když projížděli hustou, lesnatou oblastí mezi městem Tiang-Luo a planinou Niang-Niang, zaslechli několik výstřelů a po chvíli dojeli k hloučku lidí, kteří se seběhli ke střelci, který předtím střílel. Když zastavili a šli se podívat, co se stalo, spatřili na silnici ležet více než dvoumetrového, rezavě šedého opočlověka, který byl pokryt hustou srstí a měl velká prsa - byla to samice. Wang si všiml výrazných lícních kostí a vystouplých rtů. Celkově mu připomínal model Pekingského člověka - Homo erectus pekinensis - poddruh Homo erectus. Místní poté vypověděli, že prý předtím zahlédli mimo samice i samce, jak chodili vzpřímeně a podivně hvízdali. 14. května 1976 jelo 6 vedoucích funkcionářů Lesního závodu okrsku Šen-nung-tia v noci autem po dálnici poblíž vesnice Čchun-šuj, když náhle ve světlech reflektorů spatřili téměř 2 a půl metru vysokou, podivnou, rezavě chlupatou bytost, která stála vzpřímeně. Když vystoupili a podívali se blíže, zjistili, že o medvěda se nejedná. Po této události zaslali telegram do Čínské akademie věd do Pekingu. Za pomoci akademie a veřejnosti, ve které to vzbudilo velký zájem, byla vytvořena Výzkumná společnost výskytu čínského divokého člověka. V červnu 1977 dřevorubec Pang Ken-šeng narazil na Jerena v lese. Dřevorubec, schoulený strachem a skalní stěny a se zdvihnutou sekerou pozoroval blízkého, přes 2 metry vysokého Jerena nejméně hodinu, ten ale naštěstí nezaútočil a jen se drbal o strom, na kterém byly poté nalezeny jeho chlupy. Dřevorubec se všiml Jerenových hluboce posazených očí a vlasů, spývajících mu až na ramena. Čínský primatolog Liou Mingh-chuang, který je předsedou Výzkumné společnosti výskytu čínského divokého člověka a který za ním podnikl mnoho expedic a také pořídil mnoho odlitků jeho stop, získal mnoho svědectví o údajném pozorování Jerena:

"Dne 14. května 1976 spatřili divokého muže Ren Sin se
svými pěti druhy. Časně ráno se vraceli džípem z dřevař-
ského závodu, když náhle na lesní cestě před sebou
uviděli chlupatého tvora červenohnědé barvy. Jakmile
je zpozoroval, začal šplhat vzhůru na útes. Jeden z uvol-
něných kamenů však nevydržel jeho váhu, zřítil se a divoký
muž spadl spolu s ním. Zůstal stát na cestě a díval se přímo
do rozsvícených reflektorů vozu. Vyděšení muži, kteří nikdy
předtím nic podobného neviděli, byli však tak vyděšení, že
se ho neodvážili chytit a nechali ho odejít."
- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Liou Mingh-chuang během svých expedic rovněž získal několik údajných vzorků Jerenových vlasů a chlupů od místních obyvatel, kteří se s ním často střetávají. Našli též hodně stop, které byly velmi podobné lidským, akorát ty největší z nich měřili 43 cm. Ty byly nalezeny v povodí řeky Jingu. Paleoantropolog profesor Juan Čen-sin, člen Čínské akademie věd a vedoucí Výboru pro pátrání po neznámých a vzácných tvorech, se o Jerena zajímá již velmi dlouho a je přesvědčen, že v provincii Chu-pej může žít 1000 až 2000 těchto tajemných opolidí. Shromáždil také velké množství zpráv a svědectví o údajných únosech lidí, převážně žen a dívek, které prý Jereni rádi unáší a poté se znásilňují. Profesor Čou Kuo-sing zase podal zprávu, že v Šen-nung-tia byla objevena kostra Jerenova dítěte, které mělo být údajně potomkem Jerena a mladé vesničanky, kterou unesl. Tyto případy prý nejsou ojedinělé, je prý známo několik případů, kdy vesničanky znenadání porodily, i třeba po tom, co měli normální děti, chlupaté, děti s vyčnívajícími čelistmi a malýma hlavama. Matky těchto dětí jsou většinou velmi nešťastné a o tom, co prožily, promluví málokdy.




Model Jerena v přírodovědném muzeu v Šen-nung-tia



Sochy čínského divokého opočlověka v Šen-nung-tia



Šen-nung-tia


Mnoho svědectví pochází také z pohoří Kin-lin v provincii Šan-si. Chuang Sinhe z vesnice Malan v okrese Fang Sian vyprávěl o tom, že v roce 1922 spatřil divokého muže, který byl chycen vojáky:

"Bylo mi tehdy 9 let a měl jsem strach. Když jsem slyšel, že
ulovili divokého muže, neodvážil jsem se ani vyjít ven a jen
jsem vyhlížel z okna našeho domu. Viděl jsem množství vojáků
eskortujících Jerena svázaného v železných řetězech. Později ho
vojáci přivázali ke kmeni stromu před hospodou. Teprve pak jsem
se odvážil vyjít ven a podívat se zblízka. Byl vysoký asi dva metry
a celé jeho tělo pokrývaly hnědočervené chlupy. Jeho ruce byly delší
než lidské a stejně tak i jeho prsty. Byl mimořádně silný. Pozorně jsem
si ho prohlížel, dokud ho vojáci opět neodvedli. Z těch, co ho viděli se
mnou, jsou na živu ještě Chuang Sinming a Chuang Sinkui ..."

Jednaosmdesátiletý Chuang Sinming tuto informaci potvrdil:

"Divoký muž byl tak ohromný, že mě to poděsilo. Chodidlo měl
dlouhé něco mezi 30 a 40 cm. Ale vojáci tvrdili, že vůbec nepatřil
mezi ty opravdu velké. Byl po celém těle pokryt tmavočervenou
srstí. Chlupy dole na chodidlech byly o něco světlejší a dlaně
a plosky nohou byly holé."

I Chuang Sinkui si vzpoměl:

"Vojáci ho přinesli z hor ve velké dřevěné kleci, protože zuřil a
nechtěl jít na řetězu."
- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Jerenové byli nejspíše předváděni před rokem 1949 hned několikrát. Liu Ji-kuan, jednapadesátiletá tovární dělnice, vyprávěla o svém zážitku z roku 1942:

"Bylo mi tehdy 13 let a žila jsem v Panšu-jhe. Jednoho dne
jsem slyšela, že armáda Kuomintangu chytila divokého muže.
My děti jsme byly zvědavé, a tak jsme vyběhli ven. Viděla
jsem 2 divoké lidi, muže a ženu, svázané železnými řetězi ..."
- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš

Zajímé svědectví podal Jan Ming-te, který byl vojákem Kuomintangu. V říjnu nebo listopadu 1947 prý z pralesa u Jang tia-odongu vyběhlo několik obrovských ryšavých divokých opoilidí. Do jejich pronásledování se údajně pustilo až 2000 vojáků. Fan Jing-kuan, který tehdy pracoval pro ministerstvo těžkého průmyslu v provinciích Chu-pej a Šan-si, se prý od místních dozvěděl, že zde žijí divocí lidé, se kterými se místní čas od času střetnou. Jing-kuan poté údajně zaplatil jednomu starci, aby ho dovedl na místo, kde má šanci tyto tvory spatřit. Stařec ho na to místo opravdu dovedl, rostlo zde mnoho kaštanů. Na místě údajně došlo k blízkému kontaktu se samicí Jerena a jejím mládětem, které, ač bylo ještě malé, měřilo už 1,6 m.
19. června 1976 ráno se mladá vesničanka z osady Kun-li, Kong Ju-lan, vydala i se svým čtařletým dítětem do hor natrhat trávu pro prasata. Cestou ovšem narazila na červenohnědého tvora, který si zhruba 7 m od ní drbal o strom záda (na tom stromě bylo později objeveno nekolik jeho chlupů). Jakmile jí tvor zpozoroval, okamžitě se za ní rozběhl. Vyděšená Kong, která poznala, že tvor je suxuálně vzrušený, mu naštěstí utekla. Když jí později ukázali fotografii vztyčeného orangutana, řekla: "Přesně takhle to vypadalo !" a když jí ukázali fotografii medvěda, řekla: "Ne, to nebly medvěd, co jsem viděla." Prvního květnového dne roku 1974 se rolník Jin Chong-fa, který byl v horách nasekat rotang, také střetl s rozzuřeným Jerenem. Jin nejdřív uslyšel šramot ve křoví, ale myslel si, že se na něj jde podívat jen někdo z jeho známých. Když se všask otočil, spatřil přes 2 metry vysokého Jerena, jak míří rovnou k němu. Jin zvedl na obranu srp a došlo k souboji na blízko , při němž si Jin stačil všimnou Jerenových rudých očí a jeho opičí tlamy. Poté ho Jeren odhodil a utekl poraněný pryč. Dramatické setkání zažil rovněž honák z městečka Chuilong Ču Guo-kian, který o tom vyprávěl zoologům. Událost se odehrála 16. června 1974, když hnal 4 býky přes hřeben do Long Dong-gou. Několik dnů předtím ho prý jeho předák varoval, že zde viděli Jerena, Ču na něj ovšem nevěřil. Ču se rozhodl, že si odpočine, a tak 2 býky postavil za sebe, 2 před sebe a zdřímnul si. Náhle ho probudilo zvonění zvonců býků. Jeden z nich, černý divoký býk, stál nad ním. Náhle si všiml, že ho kousek opodál upřeně pozoruje černý, chlupatý, obrovský tvor, připomínající člověka. Ču byl velmi vyděšený, ale i tak sáhl po pušce. Náhle se na něho tvor vrhnul a začali se o pušku přetahovat. Vypadalo to jako kdyby divoký muž vděděl, co puška dokáže. Když se rvali, vyděšený Ču si všiml jeho obrovských hrůzostrašných žlutých zubů v jeho tlamě. Nikdo mu nemohl pomoc. Tři býci utekli pryč, ale černý tu zůstal. Bylo to divoké zvíře, které už několikrát nabralo neopatrného člověka. Býk zafrkal, zadupal a vrhnul se na divokého člověka a nabral ho. Ten už na nic nečekal, pustil pušku a utekl rychle pryč ze svahu.



Jeren


Vedoucímu jedné z expedic, Jang Fengovi, které pátraly po Jerenovi, se podařilo najít učitele Čou Šu-songa, který se prý v roce 1957 dozvěděl, že u jedné z místních vesnic zabili medvědího muže. Když se však do dané vesnice vydal, zjistil, že místní obyvatelé již tvora uvařili a snědli (říká se, že když prý sníte maso z Jerena, dostanete jeho sílu). Podařilo se mu zachránit pouze končetiny, našel i hlavu, která však vypadala velmi odpudivě, jelikož byla rozvařená. Stalo se to jednoho sychravého dne v roce 1957, když místní muži pracovali na úbočí hory. Náhle zaslechli zoufalý křík dívky, která nedaleko pásla krávy. Když přispěchali na pomoc, uviděli, že dívku napadl člověku podobný tvor. Ubili ho sekerkami a motykami. Byl cca 1,5 m vysoký a vážil ale jen něco mezi 30 a 40 kg. Profesor Čou Kuo-sing, který případ zkoumal, poté došel k závěru, že jde o gigantického makaka. To se poté údajně potvrdilo odchytnutím živého exempláře. Velmi dramatickou a děsivou příhodu prožila i Jin Ku-gan, třiadvacetiletá vědecká pracovnice Šnghajské univerzity, která byla velmi hezká a velmi se zajímala o vznik člověka a i o Jerena. Byla členkou Jang Fengových expedic. Událost se udála v září roku 1981, když se údajně Jin v noci ztratila a nešťastnou náhodou spadla do údolí, kde požila několik hrůzných nocí, zatímco ji pronásledoval Jeren a chtěl se jí zmocnit. Nakonec byla naštěstí zachráněna. O tom co se stalo, prý dokázala mluvit jen v útržcích a vždy velmi plakala. Poté se začala všem debatám nebo událostem ohledně Jerena úzkostlivě vyhýbat.



Pekingský vzpřímený člověk


Model pekingského vzpřímeného člověka


Za Jerenem se vydalo mnoho expedic, včetně expedice Mezinárodní kryptozoologické společnosti a expedice profesora Grovera Krantze. Byl o něm také natočen jeden z dílů Destination truth (Dobyvatelé ztracené pravdy), což je pořad amerického reportéra Joshe Gatese, který se vydává za záhadami do různých končin světa. Bylo rovněž získáno velké množství svědectví, odlito mnoho stop a získali se také údajné vzorky Jerenových chlupů a vlasů. Existují 3 nejpravděpodobnější teorie ohledně původu Jerena: za prvé by se mohlo jednat o reliktního gigantického hominida druhu Gigantopithecus. Za druhé by se mohlo jednat o přežívajícího předchůdce člověka, tzv. Člověka pekingského vzpřímeného (Homo erectus pekinensis), což byl poddruh rodu Homo erectus. Za třetí by se mohlo jednat o nějaký velký druh Orangutana nebo Makaka.



Model Gigantopitéka

Mande Barung

8. září 2018 v 17:06 | Filip Holý |  Legendární opolidé

Mande Barung


Opičí muž z tropického deštného pralesa Meghalaya


Místo výskytu:Severovýchodní Indie - tropický deštný prales Meghalaya, Garo Hills
Výška:3 m
Zbarvení srsti:hnědá, světle hnědá, béžoová, šedivá










I v Indii ( hindsky भारत गणराज्य, Bhárat ganarádžja ), v sedmé největší a s více než miliardou obyvatel druhé nejlidnatější zemi na světě, v níž se nacházejí kolébky takových náboženství jako Hinduismus, Buddhismus nebo Sikhismus, se údajně vyskytuje tajemný tvor porostlý srstí a podobný člověku. Jmenuje se Mande Barung. V překladu to znamená opičí muž nebo lesní muž. Mande Barung se údajně vyskytuje v severovýchodní části Indie, a to ve státě Méghálaja ( jeho jméno v sanskrtu znamená příbytek mraků ), ve zdejších tropických deštných pralesích a kopcích Garo-khasi, jejichž výšky překračují i 1000 m. n. m. Ve zdejším hlavním městě Čérápuňdží byl naměřen nejvyšší srážkový úhrn za měsíc a za rok. Náhle stoupající horské pásmo zde totiž zachycuje vlhkost monzunů přicházejících od Indického oceánu. Mande Barung se velmi podobá svému bangladéšskému sousedovi Ban Manushovi, stát Méghálaja totiž s Bangladéšem sousedí.



Mande Barung


Vodopády ve státě Méghálaj, Čérápuňdží


Mande Barung je údajně zhruba 3 m vysoký a může vážit něco kolem 300 kg. Je popisován jako bipedálně chodící hominoid, který je podobný člověku nebo opici. Je porostlý hnědě, červeno-hnědě, šedivě nebo béžově zbarvenou srstí. Údajně se živí ovocem, kořínky a kůrou ze stromů. Mohlo by se jednat o reliktního hominida z rodu Gigantopithecus. Měl by tu k dispozici nespoutanou panenskou přírodu o rozloze 8000 km čtverečních, na níž se nacházejí jedny z největších tropických deštných pralesů v Indii, ve kterých je nejvíc srážek za měsíc i za rok. Je tu spoustu hor, vodopádů a Mande Barung by tu měl spoustu potencionálních úkrytů a skýší. Žije tu i velké množství divokých živočichů, jako třeba civetky, divocí býci, krokodýli, pandy červené, gibboni, netopýři, kobry nebo goralové.




Sochy Mande Barunga


Dřevorubec Nelbison Sangma, který pracoval v národní parku Nokrek v kopcích Garo, prý viděl Mande Barunga v listopadu roku 2003. Sangma prý své svědectví přednesl státní lesní správě, kde mu ale nevěřili. Mande Barung prý zrovna ničil strom, na kterém byly známky zásahu vidět i později. Sangma řekl:

"Toho tvora jsem zahlédl, když byl zrovna na druhé straně řeky
a trhal větve ze stromů, ze kterých poté pojídal mízu. Jeho síla
byla neuvěřitelná. Chtěl jsem ho vyfotografovat, ale opustit areál
a následný návrat by mi zabral nejméně 10 hodin, a za tu dobu by
stvoření zajisté zmizelo. Navíc ani žádnou kameru nevlastním ...."


K dalšímu setkání došlo v národním parku v Balpakram v husté džungli na hranicích s Bangladéšem. Nachází se zde nekolik mil dlouhý kaňon, ve kterém je hustá džungle a kolem kaňonu jsou vysoké útesy. K setkání došlo v dubnu roku 2002, když důstojník lesní správy James Marak a asi 14 dalších pracovníků zrovna prováděli sčítání tygrů v Balpakramu. Náhle uviděli to, co popsali jako Mande Barung. Environmentalista Llewellyn Marak řekl:

"Minulý rok jsem na vlastní oči viděl stopy Mande Barunga. Stopy vypadaly
velmi odlišně od ostatních druhů zvířat, a byly velmi podobné lidským, až
na to, že byly 46 cm dlouhé. Můj otec i můj děda také viděli toto stvoření.
A to v rozdílných časech. Oba říkali, že Mande Barung připomínal gorilu."

Pan Marak také říkal, že státní lesní správa doposud nezačala Mande Barunga brát vážně, protože je to pro ně prý nezajímavé a jsou líní. Západní část státu Méghálaja obývají domorodí obyvatelé, Garo, kteří žijí ve kmenech. V jejich kultuře je spoustu legend o Mande Barungovi. Méghalajský divizní lesní důstojník Shri P. R. Marak říká, že patrání po Mande Barungovi je velmi drahá a obtížná záležitost, a odmítá že by se státní lesní správa o toto stvoření nezajímala. Podle něho je Bande Barung velmi důležitá součást zdejší kultury. Shri P. R. Marak prý osobně odlil několik údajných stop Mande Barunga a často se prý zdejších lidí vyptává na svědectví.



Stopa údajně patřící Mande Barungovi


V letech 2009 a 2010 v kopcích Garo v Méghálaji pátrala po Mande Barungovi "Indická kryptozoologická expedice 2010", jejíž vedoucí byl indický výzkumník Dipu Marak. Této expedice se zůčastnil i západní kryptozoolog Adam Davie, který se věnuje pátrání po těchto tajemných opolidech. Tým využíval k pátrání a zkoumání jak moderní technologie, jako infra-červené kamerové pasti, tak tradiční sledovací techniky. Dipu Marak řekl:

"Máme spoustu zpráv a svědectví o pozorování Mande Barunga.
Osobně si myslím, že se ve zdejších kopcích Garo opravdu vyskytuje
nějaký druh takovéhlého velkého stvoření. Není to žádná pohádka
nebo prostředek, jak sem dostat turisty. Je to hluboká součást
našeho folklóru, ale také je možné to vědecky ověřit. "




Zdejší tropický deštný prales


Ban Manush

3. září 2018 v 20:00 | Filip Holý |  Legendární opolidé

Ban Manush


Bangladéšský Yetti


Místo výskytu:Bangladéš
Výška:1,8 m
Zbarvení srsti:hnědá, rezavá, tmavě červená










Ban Manush je bangladéšská ( bengálsky গনপ্রজাতন্ত্রী বাংলােদশ ) varianta himálajského Yettiho. Je velmi podobný nepálskému Yettimu, pákistánskému Barmanuovi nebo indickému Mande Barungovi. Ban Manush znamená v překladu z Indo-árijského jazyka opičí muž. Je údajně zhruba 1,8 m vysoký, stojí vzpřímeně, chodí bipedální chůzí a má dlouhou srst. Je údajně známý pro své občasné únosy lidí. Jejich Populace může být údajně o trochu vyšší než u goril, jelikož má Ban Manush k dispozici rozlehlé a divoké životní prostředí, ale na druhou stranu zde žije velké množství lidí ( Bangladéš má 157 miliónů obyvatel a tím se řadí jako 8. stát s nejvyšším počtem obyvatel na světě a 11. na světě ohledně hustoty zalidnění ). Vyskytuje se převážně v lesnatých a horských oblastech Bangladéše, indického Bengálska a indických Himálají. Ban manush je součástí zdejšího folkloru a legend.



Ban Manush



Ban Manush



Bangladéšské hory a lesy


Nittaewo

2. září 2018 v 20:03 | Filip Holý |  Legendární opolidé

Nittaewo


Tajemný srí lanský hobit


Místo výskytu:Srí Lanka
Výška:80 cm - 1 m
Zbarvení srsti:černá, rezavě hnědá, červená, tmavá









I Srí Lanka ( sinhálsky ශ්‍රී ලංකා tamilsky இலங்கை ), stát na ostrově Cejlon, který je známý pěstováním svého světoznámého čaje, má svého tajemného opočlověka, i když v tomto případě se nejedná o žádného obra, ale o poměrně malého človíčka, kterého svým vzrůstem převýší i člověk. Jmenuje se Nittaewo, nebo také Nittevo, a je součástí folkloru zdejšího etnika Veddů. Veddové ( v překladu lovci nebo lesní lidé ) jsou minoritní etnikum, které obývá provincii Sabaragamuwa ( její název znamená doslova země divochů ), místo s hustými pralesy a horami. Veddů zde žije zhruba 2500, ale jejich kultura velmi upadá a stále více Veddů začíná místo tradiční veddštiny hovořit sinhálštinou nebo tamilštinou, což jsou 2 majoritní etnika ostrova. Tradiční veddské animistické náboženství je rovněž nahrazováno buddhismem, hinduismem a křesťanstvím. Udržuje se však kult bohyně Valli a rituály spojené s uctíváním mrtvých. Veddové jsou považováni za původní obyvatelé ostrova, kteří se dříve živili lovem, sběrem a zemědělstvím. Dnes si vydělávají převážně tím, že se se zbraněmi, sekyrami a luky a ve válečných postojích nechávají fotit turisty. Nittaewo je v mnoha veddských legendách. Tradice říkají, že ho vyhubili Veddové někdy na konci 18. století.



Tajemný Nittaewo


O tomto tvorovi se údajně zmiňuje už i římský filosof Plinius starší. Zprávy o něm údajně také zaznamenal arabský středověký kartograf a cestovatel ibn Battúta. Frederick Lewis v roce 1914 zaznamenal: "Nittaewo je zhruba 1 metr vysoký, ženy bývají menší než muži. Chodí vzpřímeně, ale bez oblečení a kompletně nazí. Jejich ruce jsou krátké, se zvláštními nehty, až drápy, kterými dokáže kořist rozsápat. Žijí na stromech, v jeskyních, pod převysama a puklinách. Jedí a loví malé živočichy jako veverky, myši a zajíce. Žijí v tlupách po 10 až 20 členech a jejich řeč zní jako ptačí." V jednom kuse vedly s Veddy války, jelikož jim Nittaewo unášel děti, ženy, kradl jim sušené masy a jinak jim škodil. Konkuroval jim také v lovu, jelikož spolu Nittaewo a Veddové žili ve stejné oblasti. Jednou však Veddům došla trpělivost, a přichystali past. Všechny Nittaewo uvěznili v jejich jeskyni, zablokovali vchod a poté tam naházeli spustu zapáleného dřeva. Oheň, který hořel 3 dny, prý všechny Nittaewo zahubil. Tuto zprávu zaznamenal britský objevitel Hugh Nevill v roce 1887. Britský primatolog W. C. Osman Hill, který zde vedl expedici v roce 1945, zjistil, že zdejší víra v Nittaewa je stále na ostrově živá. Došel k závěru, že Duboisův Pithecantrophus erectus z Jávy, známý také jako Jávský muž, který byl později přejmenován na Homo Erectus, splňuje popis a tradice ohledně Nittaewa. Kapitán A. T. Rambukwella přišel s teorií, že Nittaewo by mohl být druh rodu Australopithecus, který byl popsán jako malý, člověku podobný lidoop, který stál vzpřímeně a měl bipedální chůzi. V květnu roku 1963 vedl expedici do oblasti Nahalenama. Během výkopu jeskyně u Kudimbelagy našli v hloubce 25 cm ostatky hřbetu ještěrky a krunýře želvy, které považovaly za součást stravy Nittaewa. Španělský antropolog Dr. Salvador Martinez tvrdil, že Nittaewa na Srí Lance v roce 1984 zahlédl. Podle něj měl Nittaewo lidský vzhled. Jeho tělo bylo pokryté dlouhou srstí. Martinez si také vzpoměl, že předtím, než se Nittaewo ztratil v hloubi pralesa, tak vydával nesrozumitelné zvuky. Ostatní namítali, že Martinez mohl zahlédnout pouze malého domorodce z lokálního nomádského kmene. V říjnu roku 2004, po objevení fosilií nově objeveného lidského druhu Homo Floresiensis na indonéském ostrově Flores, se tu objevila nová možnost, že tito hobité, druh malých lidí mezi náma skutečně žili nebo možná žijí ještě dnes. V roce 2007 zde podnikl za vlastní náklady expedici také český kryptozoolog Ivan Mackerle, který se snažil získat nové informace ohledně Nittaewa. Poté vyšel dokument s názvem Skrytá tvář Srí Lanky.




Nittaewo


Veddové

Bigfoot

2. září 2018 v 0:03 | Filip Holý |  Legendární opolidé

Bigfoot

Hvízdající obři z hlubokých severoamerických lesů a hor


Místo výskytu:Severní Amerika - USA a Kanada
Výška:1,8 m - 3 m
Zbarvení srsti:hnědá, černá, šedivá, béžová, bílá










Bigfoot, snad nejikoničtější kryptozoologická postava severomaerického kontinentu. Nejenom že tu od Kalifornie a Oregonu až po Maine a Washington najdete mnoho muzeí, věnující se této záhadě, ale Bigfoota uvidíte také na spoustě reklam, ať už na různé restaurace či atrakce. Najdete tu ovšem také velké množství spolků a organizací, oficiálních i soukromích, které se této záhadě věnují. Vždyť také průzkumy prokázaly, že v Bigfoota věří 3 z 10 Američanů a 2 z 10 Kanaďanů. Bigfoot ovšem pevně patří do severoamerického folklóru. Severoameričtí indiáni, ať už v USA či Kanadě, ho vyřezávají na své totemy a tohoto chlupatého obra znali ještě dávno před příchodem Evropanů. Navíc o indiánech je známo, ža na své totemy vyřezávají pouze zvířata, která považují za reálně žijící. Bigfoota také často nelezneme v indiánských legendách a vyprávěních. Bigfoot se taktéž stal námětem pro různé indiánské umělecké předměty a výrobky. Označení Sasquatch, jak také bývá velmi často nazýván, pochází z indiánského jazyka Kwakiutlů. Je podle něho pojmenována i jedna z kanadských provincií, Saskatchewan. Bigfoot má ještě mnoho dalších jmen, jelikož indiáni ze všech koutů Severní Ameriky ho nazývají jinak. Pro indiány kmene Modoc a Klamath v severní Kalifornii a jižním Oregonu je to jáhjahás nebo metah kagmi ( pozoruhodná podoba s metoh kangmi, což je označení, které pro Yettiho používájí Tibeťané ). Pro Clallamy je to síjetyk, pro jejich sousedy síjetko, pro kmen Spokane, sídlící na hranicích Kalifornie s Oregonem, je to čvonýtý, pro indiánské kmeny sdružené v Colvillské konfederaci to je skenykam nebo čouenitou, pro kmen Choctaw je to šampe. Pro inidány z okolí Mt. St. Helens to je skukúm. V Britské Kolumbii ho Kwakiutlové a Selišové nazývají seskveš, seskeč nebo seskvoč, Nimpkišové nazývají obávanou lidožravou samici tohoto druhu dzunukwa nebo dsonoqua. V Ohiu ho nazývají Grassman ( muž z trávy ). V Ontariu v Kanadě to je Old yellow top ( podle údajného světlého zbravení ). Označení bigfoot ( velká noha ) se používá hlavně na americkém severozápadě. Velký počet zpráv o pozorování Bigfoota v USA přichází hlavně díky 2 pravidlům: tyto tvory lze nejčastěji uvidět v odlehlých, divokých místech, jako jsou hluboké lesy, hory a podobná místa a neprobádané končiny. Těchto míst je nejméně v Evropě, proto také z Evropy pochází jen minimum zpráv o takových pozorováních. Severní Amerika je takových míst plná. Druhé pravidlo je to, že čím víc je kraj zaostalý, tím méně se takových zpráv dostane do světa. To platí hlavně o Asii, Jižní Americe a Africe, kde se údajně vyskytuje velké množství takových tvorů jako Bigfoot. Jenže v USA se rozlehlé neprozkoumané lesy střídají s velkými velkoměsty a rozsáhlou infrastrukturou.



Muzeum Bigfoota ve Willow Creek



Představa Bigfoota podle Roberta Batesmana



Indiáni tohoto tvora znají už od pradávna. Vypráví si o něm v legendách a příbězích, které si předávají po genreace. Toto dokazují i prastaré do kamene vytesané hlavy, které se našli v údolí řeky Columbie ve státech Oregon a Washington. Pocházejí přibližně z let 1500 př. n. l. - 500 n. l. V centrální Kalifornii u řeky Tule nad mšstem Portville v pohoří Sierra Nevada se zase nachází skalní převis zazvaný Painted Rock, který je pomalovaný mnoha piktografy, které zobrazjí celou rodinu Bigfootů. Tyto malby zobrazují legendu indiánského kmene Yokutů. Nejstarší svědectví o pozorování těchto opicím podobným bytostech pochází z roku 986 n. l., kdy je viděl norský vikingský dobyvatel a mořeplavec Leif Eriksson a jeho muži. Leif Eriksson byl patrně první Evropan, který doplul na území Severní Ameriky a probádal jej. Jako objevitel je považován seveřansko-islandský cestovatel a námořník Bjarni Herjólfsson, který neznámou zemi spatřil, ale neprobádal ji. Tuto zem Leif Eriksson označil jako Vinland. Při probádávání pevniny se měly údajně setkat s tvory, kteří byly "příšerní, oškliví, chlupatí a měly velké černé oči .....". Tito tvorové se prý podobali velkým chlupatým lidem a Leif je dokonce i několikrát pozoroval z lodě. Tito tvorové prý žili v lesích, ovšem od zdejších domorodých obyvatel se výrazně lišily. Vikingové tyto tvory nazvali Skellring. Cestovatel a objevitel David Thompson, který cestoval po západní Kanadě, nalezl v zimě roku 1811 ve Skalistých horách v oblasti dnešního parku Jasper obrovské stopy bosých nohou o délce 36 cm. Thompsonovi se nezdálo, že by stopy patřily medvědovi a indiánští průvodci mu řekli, že "toto určitě není medvěd, jeho stopy známe dobře. Toto je chlupatý muž, obr .....". Tato zpráva byla publikována v tisku. Cestovatel a malíř Paul Kane se o tomto tvorovi zmiňuje ve své knize The Wanderings of an Artist. 26. března 1847 v oblasti Mt. St. Helens píše: "Tu horu nikdy nenavštívil ani běloch ani indián ..... Na úpatí této hory je jezero, ve kterém prý žijí zváštní ryby s hlavou podobnou medvědu .... Inidáni tvrdí, že jeden muž zde byl sežrán horskými ďábly, skukúmy ....". 9. května 1851 uveřejnil deník Memphis Enquiere zprávu, ve které se zmiňuje o jistém panu Hamiltonovi z Arkansasu, který uviděl podivného, obrovitého, vzpřímeného, chlupatého tvora podobného člověku, jako pronásleduje stádo dobytka. Jeden Kalifornský deník přinesl 10. listopadu 1870 zprávu od korespondenta z Graysonu. Je to reakce na zprávy o pozorování tzv. horských goril ve Vraním Kaňonu. Pisatel píše, že nejde o mýtus a zprávy přicházejí už 20 let. Píše:

"Loni na podzim jsem lovil v horách asi třicet kilometrů jižně odtud ....
Nikdy jsem nic mimořádného nespozoroval, až letos .... když jsem se vrátil z lovu,
našel jsem uhlíky a klestí rozhrabané a poházené kolem. Jako zkušený lovec jsem si toho
všiml a zajímalo mě, kdo to navštěvuje můj tábor ... asi 300 metrů od tábora jsem narazil
na obrovské bosé stopy lidských nohou, které byly ve vlhkém písku ....
Vrátil jsem se k táboráku, posadil se k němu zády a čekal na návštěvníka.
Náhle mě vyděsilo pronikavé zahvízdnutí. U táboráku jsem spatřil
předmět svého zájmu, vztyčený do výše a podezíravě se rozhlížející po okolí.
Vypadal jako obrovitý člověk, ale nemohl to být člověk ...."
- kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš




Stylizovaná postava Seskveče (Bigfoota),
od roku 1980 oficiální symbol indiánů kmene Čehalis




Stylizovaná stopa Seskveče.
Můžeme zde vidět lidožravou samici Dsonoqu,
která má typické našpulené rty, což znamená že hvízdá.
Dále tu můžeme vidět běžícího Seskveče, který pro udržení
rovnováhy má roztažené ruce. Známý je též Bigfootův
děsivý smích


V roce 1890 se v kalifornském deníku objevila podrobná zpráva o tragickém setkání skupiny dřevorubců se seskvečem. Stalo se to v hlubokých lesích v oblasti indiánského kmene Četko, asi 100 km severně od Willow Creeku. V knize Wilderness Hunter od prezidenta Theodora Roosevelta, vydané v roce 1892, je zapsaná příhoda, kterou Rooseveltovi vyprávěl zálesák Bauman. Jednou v noci, když Bauman a jeho přítel přespávali během lovu v lese, je vzbudil děsivý tvor, který podivně mručel a jen chodil ve tmě kolem, jelikož se bál ohniště. Druhý den, když se Bauman vracel s opracovanýma kožešinama, pro které musel dojít do dál položených pastí, nalezl svého přítele mrtvého a kolem spoustu obrovitých stop. Přítel zrovna balil tábor na cestu pryč. V roce 1924 dřevorubec Albert Ostman ohlásil, že prý když v noci přespával v lese ve spacím pytli, tak byl seskvečem unesen. Ten ho prý odnesl k jeskyni, kde žila celá rodina seskvečů. Po několika dnů zajetí se Ostmanovi podařilo uniknout. V červenci roku 1924 došlo v drsné hornaté oblasti sopky Mt. St. Helens k hrůzné události. Skupina "horských goril" se údajně chtěla násilím dostat do srubu, kde byli ubytovaní zlatokopové. Všichni naštěstí přežili. 29. července 1934 týdeník Sunday Journal and Sun uveřejnil rozsáhlý článek pod názvem Jsou to poslední jeskynní lidé ?. V článku bylo spousta očitých svědectví a zpráv o pozorování, které pocházely převážně od indiánům z kmene Čehalis od jezera Harrison. Z října roku 1955 pochází velmi dobře zdokumentované pozorování. William Roe se tehdy v Britské Kolumbii v oblasti Mica Mountain skrýval v křoví. Bytost, která poté ke křoví přišla ovšem Roeho neviděla, a tak jí měl čas pozorovat. Šlo o samici 180 cm vysokou, metr širokou a vážící nejméně 135 kg. Byla od křoví vzdálena zhruba 6 metrů, když si sedla na bobek. Roe přesně popsal její tvář, hlavu, vlasy, postavu i chůzi:

"Nakonec mě divoká bytost určitě zvětřila, protože se mezi větvemi křoví
podívala přímo na mě. Její tvář vyjadřovala překvapení. Byla tak směšná,
že jsem se musel usmát. Na bobku couvla o tři čtyři kroky, potom se
vzpřímila a velmi rychle odešla stejnou cestou, kudy přišla. Na okamžik
se přes rameno ohlédla, ale už ne vystrašeně, jenom tak, jako by neměla
chuť navázat kontakt s ničím cizím ..... Ačkoli bych tohoto tvora
nenazval člověkem, cítil jsem, že má v sobě cosi velmi lidského,
a kdybych ho zabil, nikdy bych si to neodpustil."
- kniha Nevysvětlitelné záhady



Obrázek samice seskveče, kterou
William Roe spatřil. Zhotoveno
jeho dcerou


Horečka ohledně hledání Bigfoota se strhla v roce 1958. Tehdy byla oblast kolem říčky Bluff Creek v Kalifornii nefalšovanou divočinou. V roce 1957 se tu začala ovšem budovat silnice. Na stavbě se podílel i Jerry Crew, řidič buldozeru. Dne 27. srpna 1958 ale kolem svého buldozeru objevil otisky velkých bosých nohou, které ho velmi překvapily. Crew už o těchto stopách slyšel. Prý je zde lidé nacházeli a i místní dělníci je prý před rokem viděli. Stopy měřily od 31 do 43,5 cm. Crew pořídil jejich snímky a později i sádrový odlitek. Ten i s fotografiema odnesl do redakce Humboldt Times ve městě Eureka, kde jim sdělil všechny informace. Zprávu poté se všemi informacemi i fotografiemi publikovala jedna agentura a od ní to převzal americký a poté i světový tisk. Označení Bigfoot - velká stopa, se již navždy vžil. Ovšem ohledně této události se říká, že stopy zfalšoval Crewův šéf Ray Wallace, který chtěl udělat žert, a tak si prý vyrobil dřevěné nohy Bigfoota a s těma se párkrát prošel po silnici. Po Wallacově smrti to tvrdila jeho rodina. V roce 1959 byla zahájena akce, která se označovala jako Pacific Northwest Epedition. Tato akce trvala 3 roky a byla financována texaským naftovým milionářem Tomem Slickem. Byla to první pátrací akce po Bigfootovi svého druhu v USA. Nejvýznamějšími členy týmu byly pátrači a výzkumníci Bob Titmus, John Green a René Dahinden. Bigfoota sice nenašli, ovšem našli vzorky trusu, chlupů a pořídili mnoho odlitků stop. Ovšem expedice byla po Slickově smrti v roce 1962 ukončena. Titmus, Green a Dahinden ovšem ve své práci pokračovali a za svůj život našli velké množství stop, pořídili velké množství odlitků a sezbírali početné množství informací, které sepsali do několika knih. Bob Titmus dokonce Bigfoota za svůj život dvakrát spatřil. Pracovali hlavně v oblasti kolem jezera Harrison a u města Harrison Hot Springs.




Jerry Crew s odlitkem údajné stopy Bigfoota


V roce 1967 ovšem nastal v pátrání po Bigfootovi obrovský průlom, který změnil všechno tehdejší vědění ohledně Bigfoota a obecně o všech jemu podobných tvorech ve světě. Do světa se dostalo přes sedm metrů barevného filmového materiálu, na kterých je údajně samice Bigfoota. Snímek byl natočen v oblasti Bluff Creek v Kalifornii během průzkumné vyjížďky na koních. Natočili ho dva přítelé, rangeři a pátrači po Bigfootovi, Roger Patterson a Bob Gimlin z města Yakima ve Washingtonu. Snímek je tedy znám jako Patterson-Gimlin film. Patterson a Gimlin se pátrání po Bigfootovi věnovali již 3 roky a na toto místo je zavedly zprávy o pozorování, které pocházely odsud. Samici Bigfoota zpozorovali okolo půl druhé odpoledne, když šla na protější straně štěrkového břehu potoka. Patterson odhald výšu tvora na víc než 2 m a hmotnosts na 200 kg. Koně rangerů se začali velmi plašit, když došlo k setkání. Patterson ovšem běžel směrem k Bigfootovi, přebrodil potok a pak se zastavil. Přitom neustále filmoval. Samice pry údajně seděla u potoka a pila. Na filmu je vidět, že následně jde podél potoka k lesu, a přitom se na rangery jednou krátce ohlédne. Patterson s Gimlinem se již předtím dohodli, že pokud nebudou přímo v ohrožení života, tak tvora nezastřelí. Stopy tvora byly 37 cm dlouhé a 15 cm široké. Rangeři poté pořídíly jejich odlitky. Film byl mnohokrát promítán v televizi a zkoumalo ho mnoho vědců a odborníků. Žádné zkoumání ovšem nedokázalo, že by se jednalo o podvod. Tvor na snímku má narozdíl od člověka velmi dlouhé ruce a velké svaly. Stavba těla je jiná, kdyby to byl kostým opice, jako mnozí kritici filmu namítali, žádnému člověkovi by nemohl padnout, jelikož v té době, v roce 1967, před padesáti lety, by takový kostým nedokázali vyrobit. To potvrdilo i Studio Walta Disneyho a nejlepší odborník na imitaci lidoopů v Hollywoodu. Tvor má i jinou hlavu, kuželovitou. Na těle jsou navíc zřetelně vidět pohyby svalů a tukové polštáře. I chodidla jsou dobře rozeznatelná. Zastánci pravosti filmu byly například John Green, René Dahinden, Bernard Heuvelmans nebo profesor antropologie Gorver Krantz. Zastánci byly také ruští kdyptozoologové Igor Burcev a Dmitrij Bajanov. Bylo vydáno několik knih a publikací ohledně tohoto filmu.



Samice Bigfoota z Patterson-Gimlinova filmu





V roce 1968 se kryptozoologové Ivan T. Sanderson a Bernard Heuvelmans začali zajímat o tzv. Minnesotského ledového muže, který byl vystavován showmanem Frankem Hansenem. Když jim ho Hansen ukazoval, tvor byl mrtvý v ledu. Kryptozoologové se domnívali, že tvor byl pravý, ovšem Hansen si velmi protořečil, když vyprávěl, jak ke tvorovi přišel. O jedné chvíle také Hansen začal ukazovat pouze jeho kopii a originál se ztratil neznámo kam. 10. června 1982 byly u Tiger Creek v oblasti Walla Walla v Blue Mountains v Oregonu po předchozím očitém svědectví Paula Freemana, člena hlídky Forest Service, objeveny a pořízeny odlitky perfektně zachovalých údajných stop Bigfoota. Na stopách byly dobře patrny i dermatoglyfické rýhy se všemi detaily. K události došlo asi v půl dvanásté dopoledne. Paul Freeman se tehdy vydal na obvyklou pochůzku do hor. Když se nacházel na dřevorubecké stezce, náhle spatřil velkého tvora kráčejícího po dvou, který se velmi podobal člověku a který se vynořil z hustých keřů na břehu potoka. Freeman byl od něho vzdálen zhruba 50 - 60 m. Chvíli se na sebe oba dívali. Jeho výšku odhadl na cca 2,5 m a hmotnost na cca 400 kg. Barva byla rezavě hnědá, paže měl až ke kolenům. Freeman si také uvědomil, že krátce před setkáním ucítil ve vzduchu pronikavý zápach. Po tom Freeman okamžitě informoval své nadřézené ve městečku Walla Walla, kteřá sem ihned poslali hlídku. Našli tu sérii jednadvaceti stop, u kterých pořídili fotografie a odlitky. Profesor Grover Krantz tuto událost považoval za konečné vyřešení záhady zvané Bigfoot. Freeman později řekl:

"Celý život jsem pracoval v divočině a poznám medvěda i člověka převlečeného
za gorilu. Ale tohle bylo něco úplně jiného. Nemohu ani v noci pořádně spát, pořád
na to myslím. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Viděl jsem svaly na jeho nohou,
když šel. A taky svaly na jeho pažích a ramenou. Úplně mě vyděsil. Poprvé jsem
byl tak vyděšen za celá léta, co se pohybuji v divočině. Bylo to dost velké na to,
aby vám to utrhlo hlavu, kdyby to chtělo udělat. Nikdy předtím jsem na seskveče
nevěřil ...." - kniha Legendární opolidé; Jaroslav Mareš




Minnesotský muž z ledu


V roce 2004 se na veřejnost dostala informace o události, která se stala už v roce 1941. Vzhledem k okolnostem ji lze považovat za velmi hodnověrnou. Svědek, sedmnáctiletý Petr, syn chudého ukrajinského emigranta, byl zrovna ještě se dvěma přáteli na lovu jelenů a losů, aby obstarali maso a postarali se tak o rodunu s mnoha dětma. Na loveckou licenci ovšem neměli, a tak pytlačili. Událost se stala v zimě roku 1941 na severu Manitoby u jezera Basket. Petr náhle uviděl losí samici, a tak vystřelil. Samici ale jen zranil, a tak se musel vydat po krvavé stopě, kterou samice zanechala a znova jí musel najít. Náhle však uviděl za křovím ochlupenou věc. Petr v domnění, že je to losí samice, vystřelil. Zvíře padlo mrtvé k zemi. Když se ovšem k němu Petr dostal, to, co před ním leželi mrtvé na zemi, nebyla losí samice. Petr se v hrůze díval a obrovského, chlupatého tvora, který se velmi podobal člověku. Petr nic nikdy takového neviděl, a tak byl zmaten. Když se jakš takš vzpamatoval, ujistil se, že tvor je mrtev. Poté tvora začal zkoumat. Tvor byl všude hustě ochlupený. Chodidla měl dlouhé asi 40 cm. Tvor měl výrazné nadočnicové oblouky. Po rychlém prozkoumání dostal Petr strach. Co když je tu takových tvorů víc ? A co když budou chtít pomstít smrt svého druha ? Co když jsem zabil nějakého poustevníka, člověka ? To by si odseděl vraždu. Navíc v té době pytlačil, neměl licenci, lovil ilegálně. A k tomu pocházel z rodiny Ukrajinců, přistěhovalců. To bylo dost důvodů, proč Petr celou dobu mlčel a zabýval se jinýma problémama. Teprve když se o mnoho let později dozvěděl o seskvečovi, vzpoměl si na svůj dávný zážitek a napadlo ho, že by to mohlo někoho zajímat. Inspektor poté prověřil jeho informace a malířka namalovala pod jeho vedením 3 rekonstrukce. Petrovi tou dobou bylo již osmdesát let a prý působil velmi seriózně a věrohodně.



Roger Patterson s odlitkem údajné stopy Bigfoota

I z dnešních dob pochází mnoho údajných svědectví a zpráv o pozorování. Čas od času se objeví i nějaké video nebo fotografie, ale je ovšem velmi těžko zjistitelné, zda je pravé nebo jde o padělek. U Patterson-Gimlinova filmu je to ale něco jiného. Ale i když se to stalo už před 50 ti lety, tak od té doby nedošlo k žádnému převratnějšímu objevu, který by tuto záhadu konečně objasnil. Je možné, že také Bigfoot bývá občas zaměňován s medvědem, kterých v USA žije mnoho. Jestli Bigfoot skutečně žije, tak půjde nejspíš o nějakého přežívajícího předka člověka či jeho příbuzného, jako například Gigantopithecus.

SEZNAM JMEN A POJMENOVÁNÍ PODLE SVĚTADÍLŮ A STÁTŮ:

SEVERNÍ AMERIKA

USA: BIGFOOT, SASQUATCH, SKUNK APE, GRASSMAN, JÁHJAHÁS, METAH KAGMI, ČVONÝTÝ, ŠAMPE
ICE MAN, WILD MAN

KANADA: SASQUATCH, BIGFOOT, DZUNUKWA, OLD YELLOW TOP, WILD MAN

MEXIKO: ALUX, SISIMITE, QUINAMETZIN, EL CUATLACAS, AHUL

BELIZE, NIKARAGUA, KOSTARIKA, HAITI: XIPE, SISIMITE, CIGOUVE

JIŽNÍ AMERIKA

KOLUMBIE: LOYSOVA OPICE

VENEZUELA: VASITRI

GUYANA: DIDI

BRAZÍLIE: MAPINGUARY, MARIKOŠI

PERU: TARMA, ISNACHI

EKVÁDOR: WILD MAN

ARGENTINA: UCUMAR

EVROPA

IRSKO A VELKÁ BRITÁNIE: WUDEWASA, WILD MAN, GREEN MAN, VELKÝ ŠEDÝ MUŽ, LEPRIKON

ŠPANĚLSKO A PORTUGALSKO: BASAJAUN, IRETGES

ČESKO, SLOVENSKO, POLSKO, SLOVINSKO, BULHARSKO: DIVÝ MUŽ, LEŠIJ, HEJKAL, LESNÍ PANNY

FRANCIE, BRETAŇ: DUS, HOMME SAUVAGE, OGRE

NĚMECKO, HOLANDSKO, ŠVÝCARSKO, TYROLSKO: WAISE, WEES, SCHRAT, FANGE, WILDER MANN, ORKE

ŠVÉDSKO, FINSKO, DÁNSKO, NORSKO, ISLAND: TROLL, JÄTTE, WILDMAN, HOMO NOCTURNUS, HALTIJA, TREE EATER, WUDEWASA

ITÁLIE, ŘECKO: SATYR, FAUN

AFRIKA

KONGO: BONDO ŠIMPANZ

ZAIRE: APAMANDI

SENEGAL: FATING'HO

ZÁPADNÍ AFRIKA: ABONESI

JIŽNÍ AFRIKA: TOKOLOSHE

KEŇA: MUHALU

ASIE

RUSKO: ČUČUNA, ČUČUNAJA, ALMAS, ALMASTY, ALBASTY, ALMA, KAPTAR, LEŠIJ, DŽULIN, MULEN, KJIK IŠ, KÉDJEKI

MONGOLSKO, GRUZIE, TÁDŽIKISTÁN, ÁZERBAJDŽÁN, ARMÉNIE: ALMAS, ALMASTY

PÁKISTÁN: BAR MANU

AFGHÁNISTÁN: JAVOJ-ADAM, JAVO CHALG, JABALIK-ADAM

INDIE, SRÍ LANKA: MANDE BARUNG, NITTAEWO, NITTEVO

BANGLADÉŠ: BAN-MANUSH

NEPÁL, BHŮTÁN, TIBET: YETTI, STRAŠLIVÝ SNĚŽNÝ MUŽ, MEH-TEH, DZU-TEH, TEH-LMA, NYALMO, METOH-KANGMI, CHEMO, MI-CHEN-PO, MIGU, MI-TEH, RIMI, BEKK-BOK

ČÍNA: YEREN, ČÍNSKÝ DIVOKÝ MUŽ, YEH-REN, OPIČÍ MUŽ, MEDVĚDÍ MUŽ, FEI FEI, YIREN

JAPONSKO: HIBAGON, HINAGON

VIETNAM, THAJSKO, LAOS, KAMBODŽA, BARMA: TOK, GERGASI, TUA YEUA, CHI TRAU, CHAU MAU,
KUNG LU, ŠAN TU, BUVOLÍ MUŽ, UNTRAHOM, NGUOI RUNG

INDONÉSIE, MALAJSIE, BORNEO, FILIPÍNY: BATUTUT, ORANG DALAM, ORANG PENDEK, EBU-GOGO, HOMO FLORESIENSIS, HANTU HUTAN, MYOIR, KAPRE

AUSTRÁLIE A OCEÁNIE

AUSTRÁLIE: YOWIE

NOVÝ ZÉLAND: MAERO, MOHOAO, MOEHAU